1. EKOLOGIE VE VZTAHU KE KRAJINĚ


Krajina jako pojem

Existuje mnoho desítek definic krajiny. Lze říci, že krajina je výsledkem přírodního vývoje, zvyků a myšlení obyvatelstva, organizace a existence společnosti.
  • Krajina je heterogenní část zemského povrchu, skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje (FORMAN, GODRON, 1993, s. 18)
  • Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č. 114/92 Sb.).
  • Krajina značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (NOVOTNÁ, 2001, s. 153)
  • Dle současných trendů rozvoje v geografii a v krajinné ekologii se krajina považuje často za holistickou entitu reálného světa, za totální systém geografické sféry, tedy za geosystém v širším slova smyslu (MIKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 12).
  • Krajina je konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 9). (Struktura = stavba, vnitřní uspořádání složitého celku. Dynamika = proměny v čase).
  • Krajina je svérázná část zemského povrchu naší planety, která tvoří celek kvalitativně se odlišující od ostatních částí krajinné sféry. Má přirozené hranice, svérázný vzhled, individuální vnitřní strukturu, určité chování (fungování) a specifický vývoj (DEMEK, 1974).


Krajina jako předmět studia

Krajinná ekologie je interdisciplinární výzkumné odvětví, které studuje a předpovídá vznik, vývoj, chování a prostorovou organizaci přírodních územních jednotek především topické a chorické dimenze jako celostních útvarů použitím ekosystémového nebo geosystémového přístupu (NOVOTNÁ, 2001, s. 153)
  • geosystémový přístup - polycentrický: interakce jednotlivých geosfér tj. atmosféry, litosféry, pedosféry, hydrosféry, biosféry, popřípadě antroposféry (NOVOTNÁ, 2001, s. 153). Geosystémový přístup spočívá v tom, že se na studovaný komplex díváme jako na geosystém, tj. soustřeďujeme pozornost přibližně stejně na všechny složky a vztahy v geosystému. Komplex studujeme nebiocentricky (polycentricky). To znamená, že za krajinně ekologické vztahy se považují i takové, které panují mezi neživými složkami krajiny, jako např. vztahy mezi půdou a klimatem, srážkami a vodní erozí atd. Geosystémový přístup (středoevropská a východoevropská tradice, zejména německá, slovenská, polská a ruská škola)
  • ekosystémový přístup - biocentrický (centrální postavení biosféry): jako interakci jednotlivých ekosystémů v prostoru (NOVOTNÁ, 2001, s. 153). Ekosystémový přístup spočívá v tom, že se na studovaný komplex díváme jako na ekosystém, tj. studujeme jej biocentricky. Pozornost se soustřeďuje na ekologické vztahy, tj. na vztahy mezi fytocenózou a zoocenózou a vztahy mezi nimi a abiotickými komponenty. Vzájemné vztahy mezi anorganickými komponenty ekosystému se studují méně intenzivně nebo jen okrajově. Zejména angloamerická, italská škola (BALEJ, 2005, s. 5).


Rozdílná pojetí krajiny

Krajina může být různými odborníky chápána různě v rámci jejich oboru. SKLENIČKA (2003, s. 8-15) tak hovoří o definicích krajiny v různých pojetích.

  • Právní,
  • Geomorfologické,
  • Geografické,
  • Ekologické,
  • Architektonické,
  • Historické,
  • Demografické,
  • Umělecké,
  • Emociální,
  • Ekonomické.

FORMAN A GODRON (1993, s. 13-15) mluví o "umělcově krajině" v souvislosti s malbou a zobrazováním krajiny ve výtvarným uměním v průběhu lidské historie a zmiňují i vnímání krajiny v sociálních vědách (krajina jako místo bitev, krajina jako místo pro zdroj potravy, krajina jako místo pro život) a přírodních vědách (vertikální vztahy mezi rostlinami, živočichy, vzduchem, vodou, půdou uvnitř relativně homogenních prostorových jednotek a horizontální vztahy mezi prostorovými jednotkami).

Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor. Takto vnímají krajinu Tibetu její obyvatelé. Jedná se o krajinu, zejména hor a jezer, vnímanou jako posvátný prostor, který je potřeba udržovat a obnovovat pravidelnými rituály


Vznik krajinné ekologie jako transdisciplinární vědy

Samotný termín krajinná ekologie byl poprvé použitý v práci Carla Trolla z r. 1939 (Luftbildplan und ökologische Bodenforschung). Krajinná ekologie je věda blízká geografii, některými odborníky zvaná nauka o krajině a Carlem Trollem mezinárodně (pouze účelově pro potřeby snadnějších anglofonních překladů) pojmenovaná geoekologie. Počátky krajinné ekologie lze spatřovat v přechodu od geografie vegetace k ekologickému zkoumání krajiny. Příčinou této změny bylo první využití leteckých snímků, které umožnilo jednak novou kvalitu informace o krajině, jednak plošné zkoumání ekologicky jednotných areálů půd a vegetace současně se zkoumáním specifičnosti jejich sestav na velkých územích. Postup poznávání má vycházet od nejmenších ekologicky homogenních prostorů a postupně dosahovat až k velkým fyzickogeografickým jednotkám, jako jsou vegetační stupně, biomy nebo krajinné typy. Takto pojatou krajinnou ekologii lze definovat jako studium komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny (NOVOTNÁ, 2001, s. 153). Průkopník krajinné ekologie C. Troll definoval krajinnou ekologii jako studium fyzikálně-biologických vztahů, které řídí různé prostorové jednotky regionu. Uvažoval o vztazích jak vertikálních (uvnitř prostorové jednotky), tak horizontálních (mezi prostorovými jednotkami) (FORMAN, GODRON, 1994, s. 15). V člověkem využívané krajině má krajinná ekologie odkrývat a interpretovat možnosti, které příroda nabízí a limity, kterými je toto využívání omezeno (jedním z limitů je např. ekologická stabilita krajiny).

Krajinná ekologie je výzkumné odvětví, které studuje a předpovídá vznik, vývoj, chování a prostorovou organizaci přírodních územních jednotek především topické a chorické dimenze jako celostních útvarů (NOVOTNÁ, 2001, s. 153).

Rozdíly v přístupech ke krajinné ekologii v různých zemích světa pramení v jejich historii a tradicích. Krajinnou ekologii lze chápat jako dílčí vědu moderní ekologie (BALEJ, 2005, s. 5), ale i jako součást geografických věd. To je dichotomie krajinné ekologie.

Interdisciplinární přístup, multidisciplinární přístup a transdisciplinární přístup

Snad nejlépe bude začít u objasnění významů předpon multi, inter, trans, s tím, že pod termínem disciplína budeme rozumět určitou oblast vědy.
Předpona - inter má obvykle tyto významy: společně; mezi dvěma nebo více; mezi skupinami. Interdisciplinární přístup je v metodologické literatuře tradován jako něco, co je mezi dvěma disciplínami a co nepokrývá žádná z nich. Ono nepokrytí je pociťováno jako potřeba, neboť v tomto prostoru se vyskytují anomálie, nebo problémy, které je nutné objasnit má-li být dosaženo postupu v poznání. Na této ploše vzniká nová disciplína, nebo věda. Klasickým příkladem může být biofyzika, biochemie, ale také např. ekonomická statistika, nebo ekonometrie. Při interdisciplinárním přístupu však nově vznikající vědní disciplína těží z těch disciplín, které ji daly vznik, a zároveň svým poznáním inspiruje původní vědy k dalšímu bádání. Jedná se o přenos poznatků, vzájemnou inspirací, případně o metodologickou provázanost.
Předpona - multi má nejčastěji následující významy: zahrnující mnoho větví; mnohonásobně se opakující.
Multidisciplinární přístup je tady takovým, kdy onen prázdný a neprobádaný prostor je mezi více disciplínami. Typickým příkladem zde může být ekologie, která se zabydluje v prostoru mezi ekonomii, chemii, biologii, meteorologii a dalšími vědami, které prozkoumávají životní prostředí. Z ryze metodologického hlediska musíme mít na paměti, že rozdílnost mezi interdisciplinárním a multidisciplinárním přístupem je v tom, že zkoumají odlišné jevy, ne že jde jen o přístup mezi dvěma, respektive více disciplínami, ale o odlišné jevy. Nejde tedy o aditivní přičlenění další disciplíny ke zkoumání, ale o jiné fenomény, které svou podstatou vyžadují multidisciplinární zkoumání. Ty jsou vždy konkrétní.
Interdisciplinárním přístupem mohou být jak srovnávací studie mezi dějinami Německa a Francie, tak také srovnávací studie mezi dějinami Německa, Francie, Itálie, a např. Švýcarska. Nezáleží na tom, kolik zemí bude předmětem studia. Multidisciplinární přístup uplatňovaný ekologií je svou podstatou jiný. Jde o životní prostředí, v němž jsou zkoumány zcela odlišné fenomény přímo vyžadující spoluúčast naprosto odlišných věd a vědních disciplín při jejich výzkumu.
Předpona - trans má významy: přes, skrze, za, na druhé straně, do jiného místa, nebo do jiných podmínek, nebo jiných věcí. Transdisciplinarita je konstitucí nové disciplíny na ploše, kde se jednotlivé a již rozpracované vědní disciplíny překrývají a na tomto základě vyrůstá nová věda. Příkladem může být kognitivní věda zahrnující v sobě poznatky psychiatrie, neurofyziologie, umělé inteligence, lingvistiky a filosofie. Konstituování takovéto vědy je možné jen tehdy, když plochy překrývání jsou dosti značné a kde vědy, v těchto překrývajících se oblastech, jsou dostatečně rozvinuté. Nejde tedy o zkoumání toho, co je mezi vědami, ale toho, kde se vědy překrývají.


BALEJ, M Metodika hodnocení ekologických a sociálních souvislostí ekonomické transformace In Krajinný ráz-jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Sborník ekologie krajiny 1. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, CZ -IALE, 2005, ISBN 80-7315-117-0.
DEMEK, J. Systémová teorie a studium krajiny. Brno: GgÚ ČSAV, Studia geographica 40, 1974. 198 s.
FORMAN, R.T.T., GORDON, M. Krajinná ekologie. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5.
HAVRLANT, M., BUZEK, L. Nauka o krajině a péče o životní prostředí. Praha: SPN, 1985. 126 s.
KŘÍSTEK, J., et al. Ochrana lesů a životního prostředí. Písek: Matice lesnická spol. s.r.o., 2002. 386 s. ISBN 80-86271-08-0.
MIKLÓS, L., IZAKOVIČOVÁ, Z. Krajina ako geosystém. Bratislava: VEDA, 1997. 153 s. ISBN 80-224-0519-1.
NOVOTNÁ, D. (ed.) Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Praha: MŽP+Enigma, 2001. 399 s. ISBN 80-7212-192-8.
SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování.. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
Zákon č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny


*** NAHORU ***