3. STRUKTURA KRAJINY


Struktura krajiny lze dělit na prostorovou a časovou. Prostorová pak na vertikální a horizontální. Časová pak na minulou (primární), současnou (sekundární), budoucí.


Prostorová struktura krajiny


Struktura krajiny jako geosystému

V chápání struktury krajiny jako geosystému (Geosystém je funkční a dynamický celek prostoru, polohy, georeliéfu a všech přírodních a člověkem vytvořených hmotných prvků geografické sféry - a to geologického podkladu a půdotvorného substrátu, vodstva, rostlinstva a živočišstva, výtvorů a produktů člověka, jejich atributů a vzájemných vztahů (MIKLÓS, L., IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 16)) členíme strukturu krajiny dle geneze, fyzického charakteru a vztahu k využívání krajiny člověkem na 3 substruktury (MIKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 23).

  • prvotní (původní): tvořenou převážně fyzicko-geografickými prvky (Studovány jsou abiotické prvky geosystému - geologická stavba a substrát, půda, reliéf, vodstvo a ovzduší. Náleží sem i potenciální přirozená vegetace, ale ta se u nás prakticky nevyskytuje (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. 7),
  • druhotnou (současnou): tvořenou prvky využití země ("land-use") a materiální výtvory člověka (technické objekty) (souhrnně se pro druhotnou sféru používá termínu "land cover" ). V rámci této struktury se tedy výzkum orientuje na antropicko - biotické komplexy, které se analyzují po stránce reálné vegetace, biotopů živočišstva, využití země, technicko - urbanistické struktury (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. 7-8),
  • terciární strukturu: tvořenou prvky socioekonomické sféry (nehmotné zájmy, projevy a důsledky činnosti společnosti a jednotlivých odvětví v krajině - např. ochranné režimy).


Vertikální a horizontální struktura krajiny


Krajinná sféra Země je tvořena dílčími geosférami v místě jejich vzájemného průniku. Skládá se z přírodních sfér (litosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra...) i socioekonomické sféry. Dle LIPSKÉHO (1999, s.16) vymezujeme její spodní hranici v hloubce 6-8 km pod dnem oceánů. Pod kontinenty pak 35 km. Horní hranice je vymezena horní hranicí troposféry - 8 km nad pólem a do 18 km nad rovníkem. Výseč krajinné sféry Země, která obsahuje části jednotlivých geosfér, se nazývá krajinou. Je tedy jejím dokonalým výřezem.



Hierarchie krajinných jednotek


Podle prostorového měřítka můžeme vymezit několik úrovní v hierarchickém smyslu. Nejnižší dimenze je označována jako topická , vyšší reprezentuje úroveň chorickou , třetím stupněm je regionální dimenze, čtvrtá je podle Ľ. Mičiana dimenze supraregionální (popř. nadregionální nebo subplanetární) pátou je planetární (globální, geosférická) (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 18).

Topická úroveň představuje areál, který je z hlediska daných charakteristik (geografických, krajinoekologických) kvazihomogenní, mají stejnou strukturu, totožné vzájemné vazby a projevují se zde stejné mechanismy látkového režimu, stejné fungování a dynamika. Jde o nejmenší fyzickogeografický komplex, tedy elementární geografickou jednotkou. Geokomplexy této úrovně mají rozměry v řádech m2 až max. několik málo km2 (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 19-20). V jejich rámci se zkoumají vztahy, vazby mezi jednotlivými složkami. Tyto vztahy jsou vertikální. Dají se znázornit topickým, neboli monosystémovým modelem (HORNÍK a kol., 1986, s. 290). Nejmenší relativně abioticky (a tedy i bioticky) homogenní jednotky, které označujeme názvem geotopy Dle HORNÍKA a kol.(1986, s. 292) je geotop elementární, nejmenší komplexní fyziogeografická a současně kartografická jednotka, která je v podstatě homogenní, tj. v jejím rámci je celkem stejný reliéf, hornina, stejné hydrologické poměry, mikroklima, stejná půda a původně, popř. potencionálně jedna fytocenóza, na niž se váže jedna zoocenóza.

Chorická úroveň - synonymem chorické dimenze je krajina, kterou lze považovat za komplex mozaiky, základních topických jednotek. Absolutní míry jsou podobně jako u topů pouze orientační, uváděny jsou areály o rozloze hektarů až několika 1000 km2 (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 25). Geosystémy chorické představují prostorové jednotky středního měřítka označované jako geografické krajiny. Jejich charakter je dán svérázným vnějším vzhledem odlišným od sousedních krajin a vnitřní strukturou, což je do značné míry dáno i příslušnou energetickou bilancí závislou na dané poloze na Zemi (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 23). V rámci těchto jednotek se studují vzájemné vztahy horizontální a lze je znázornit polysysémovým modelem (HORNÍK a kol., 1986, s. 290). Geochora je charakteristická mozaika geotopů v určitém geomorfologickém útvaru. Geochora se dělí na nanochoru, mikrochoru, mezochoru a makrochoru (HORNÍK a kol., 1986, s. 295).

Regionální úroveň - další úroveň fyzickogeografického poznávání, která se orientuje na vyšší jednotky, které mají heterogenní strukturu, tedy jsou tvořeny segmenty předcházejících dimenzí. Přesto se však vyznačují jistou mírou homogenity. Snahou při vymezení regionální jednotky je vyfiltrovat z velkého množství parametrů komplexu ty, které vystihnou jednotku v relativní jednotnosti (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 29). Přibližná rozloha je 104 km2 až 105 km2. Na této úrovni mluvíme o geomech.

Planetární úroveň - studium na planetární úrovni je zaměřeno na největší fyzickogeografické komplexy naší planety, jedná se o terestrické, akvatické systémy a také celoplanetární fyzickogeografický systém. Základním diferenciačním faktorem planetární fyzickogeografické sféry jsou solární činitelé modifikované planetárním prostředím. Jednotkami planetární dimenze jsou oceány a kontinenty, subkontinenty a jejich části, fyzickogeografické pásy a jejich části (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 31). Přibližná rozloha je nad 106 km2. Znázorňuje se na mapách velmi malých měřítek, globusech (HORNÍK a kol., 1986, s. 290-291). Na této úrovni hovoříme o krajinné sféře Země.


Individuální a typologické znaky krajiny


Základním hlediskem typologické klasifikace je uspořádání krajiny do systému tak, aby je bylo možno mezi sebou srovnávat. Typologické jednotky se opakují na různých místech Země mozaikovitým způsobem a tato opakovatelnost je pro typologickou klasifikaci podstatná (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 34). Typologická charakteristika krajiny hledá všeobecné vlastnosti, které danou krajinu odlišují od okolí, ale spojují s krajinami podobných vlastností, které mohou existovat jinde (LIPSKÝ, 1999 s. 93). Při typologické regionalizaci (typizaci) se jedna charakteristika vztahuje na více areálů na mapě (HORNÍK a kol, 1986, s. 301).

Individuální znaky jsou na rozdíl od typologických neopakovatelné. Z formálně kartografického hlediska se dá při individuální regionalizaci příslušný areál na mapě charakterizovat textově a jedna vysvětlivka v legendě se vztahuje jenom na jeden areál na mapě. Individuální charakteristika krajiny zvýrazňuje svébytné individuální vlastnosti, které se jinde neopakují (např. krajina Polabí, krajina Českomoravské vrchoviny apod.) (LIPSKÝ, 1999 s. 93).


Primární, sekundární a terciární struktura krajiny (hledisko geneze)


Za prvotní strukturu krajiny jako geosystému považujeme soubor těch prvků krajiny a jejich vztahy, které tvoří původní a trvalý základ pro ostatní struktury. Materiální a strukturální podstatu fungování prvků prvotní struktury krajiny člověk zatím měnil nejméně. Zařazujeme sem abiotické prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází - ve výzkumech se nahrazuje potenciální vegetací, která je jen logickou myšlenkovou konstrukcí, ne reálnou hmotnou složkou krajiny (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 29). Druhotná struktura krajiny zahrnuje rozmanitý soubor těch hmotných prvků krajiny, které v současné době vyplňují zemský povrch. Druhotnou strukturu krajiny (někdy označovaná též jako současná struktura krajiny) tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky (RUŽIČKA, RUŽIČKOVÁ, 1973). Je to sféra, o kterou má člověk nejbezprostřednější zájem, je hlavním cílem změn struktury krajinného prostředí člověka. Její prvky jsou zároveň výslednými prvky návrhů krajinných plánů. Výsledkem krajinných plánů je především návrh na co nejoptimálnější uspořádání právě druhotné struktury krajiny. Z hlediska obsahu jsou to antropicko-biotické komplexy. Při výzkumu a plánech můžeme analýzu druhotné krajiny členit na výzkum reálné vegetace (lesy, travní porosty, vodní a močálová vegetace), biotopy živočichů (zkoumá se zoologická složka prvků), využití země (tradičně je soustřeďuje zejména na zemědělskou část krajiny), technicko-urbanistické struktury (soustřeďuje se na technická díla v krajině) (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 83). V rámci této struktury krajiny hovoříme o LAND USE. Terciární strukturu krajiny (pojem se často nahrazuje pojmem socioekonomická struktura krajiny) tvoří prvky a prostorové subsystémy socioekonomické sféry. Je to soubor nehmotných prvků a jevů charakteru zájmů, projevů a důsledků činností společnosti a jednotlivých odvětví v krajině, které jsou krajiněekologicky relevantní tj. vážou se na hmotné prvky prvotní a druhotné struktury krajiny, mají prostorový projev (jsou v prostoru mapovatelné) Tyto prvky považujeme za socioekonomické jevy (SEJ) v krajině. Při SEJ tedy sledujeme nehmotné aspekty prvků a jejich prostorový projev např. objekt živočišné farmy má svou hmotnou strukturu, ale i omezující vztahy funkční zóny "areál živočišné výroby", případně její ochranné a hygienické zóny. Atraktivní prvek v krajině (např. prvek primární struktury krajiny) může vyvolat vyhlášení rekreační zóny SEJ, na to navazuje plán využití a projekt (stále SEJ) a nakonec se zde může postavit např. hotel (prvek druhotné struktury krajiny). Nehmotný charakter SEJ, umožňuje jejich prostorový překryv (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 84). Řeší se otázka využití prostoru - je zde vhodná rekreační zóna, nebo danou část krajiny využijeme spíše jako např. zónu klidovou či zónu pro rozvoj města? Zájem těžby dřeva a zájem ochrany přírody ve zvláště chráněných územích - ochranné režimy. Dle MIKLÓSE, IZAKOVIČOVÉ (1997, s. 83) druhý mimořádný aspekt nehmotnosti SEJ pro krajinné plánování a pro rozhodovací proces je, že pokud jsou ve formě SEJ, fyzicky neexistují, jejich změna nevyžaduje a neznamená žádnou změnu, jde jen o rozhodnutí člověka, zatímco změna hmotných prvků prvotní a druhotné struktury vyžaduje fyzický zásah (např. zalesnění, postavení hotelu) do krajiny a značnou energii.


Krajina a čas


Evoluce krajiny, její dynamika a rytmicita


Krajina není statický, ale dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost. Přírodní pochody v krajině mohou být endogenního nebo exogenního původu viz krajinotvorné procesy. Vývoj krajiny od jednoduché až po tzv. stabilní stadium se v časovém sledu děje krajinnou sukcesí. Sukcese kulminuje ve stabilizované krajině, která má charakter krajiny klimaxové (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 43 - 48).

Dynamika krajiny
Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění. Mění se i její organické a anorganické složky a tím se mění její vzhled (SVOBODA, 1971, s. 60). Krajina se neustále vyvíjí v prostoru a čase a její současný vzhled je výsledkem celého vývoje Země. Vývoj krajiny je ovlivňován přírodními a socioekonomickými procesy (STALMACHOVÁ, 1996, s. 30 - 38).

Přírodní procesy

  • Klimatické.
  • Zvětrávací.
  • Půdotvorné procesy.
  • Svahové procesy.
  • Fluviální procesy.
  • Eolické procesy.
  • Geochemické procesy.
  • Biotické.

Socioekonomické procesy
Vliv člověka a lidské společnosti na utváření krajiny (odlesňování, zemědělství, vliv osídlení, průmyslu, mentality, využití krajiny a využívání krajinných složek - např. vody, přírodního bohatství a zdrojů, zprostředkovaně vliv lidské společnosti na koloběh vody, globální oteplování, klima aj.). Je podmíněné mimo jiné i kulturou, politikou a ekonomikou.

Krajina není statická, mění se v čase s různou intenzitou v rámci všech (nebo většiny) svých složek. Mění se v průběhu geologických období geomorfologické utváření povrchu (reliéfu) vlivem sil endogenních (probíhají v zemské kůře; zemětřesení, sopečná činnost, půdotvorný a horotvorný proces ...) a exogenních (probíhají mimo zemskou kůru; změny atmosféry a klimatu - teplota, srážky, vzdušné proudění..., zvětrávání aj.), se mění klima a v důsledku toho prostředí pro život rostlin a živočichů. Dochází k  disturbancím (disturbance - narušení, vliv rušivého faktoru, který může vyvolat významnou změnu ekologického systému, nebo krajiny; vliv může být krátkodobý či dlouhodobý - např. požár, zemětřesení, posilování skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti) vlivem přírodních procesů (požáry, záplavy aj.) ať už v pravidelných nebo nepravidelných cyklech se zcela určitými důsledky pro živou složku krajiny. Kromě přírodních procesů mají nemalý vliv na změnu krajiny vlivy antropogenní, zahrnující celou sféru lidské činnosti a jejího vlivu na krajinu. Tento vliv je patrný již od neolitu. Člověk svým vlivem posiluje přírodní disturbance (SEMORÁDOVÁ, 1998, s. 81). Dynamika a vývoj krajiny, jako otevřeného systému, úzce souvisí s pojetím ekologické stability a s pojmy homeostáza a homeorhéza (LIPSKÝ, 1999, s. 77).

Není-li narušována horizontální struktura krajiny, má krajina tendenci vyvíjet se k homogenitě. Mírné disturbance v krajině působí změny v krajině a zvyšují její heterogenitu. Silné disturbance mohou heterogenitu zvyšovat i snižovat. O krajině lze tedy prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy (FORMAN, GODRON, 1993, s. 272).

V rámci dynamiky krajiny se uplatňuje sukcese a různé formy využití krajiny člověkem, který působí jako krajinotvorný činitel (v rámci krajinného a územního plánování).

V rámci dlouhodobé postupné změny probíhají krátkodobé přeměny jedné krajinné složky (krajinné složky v pojetí Formana a Godrona - kapitola 2) v druhou. Systém, v němž probíhají dlouhodobé změny současně s krátkodobými vnitřními prostorovými proměnami, se nazývá proměnlivá mozaika (FORMAN, GODRON, 1993, s. 430). Změny mozaiky jsou zkoumány uvnitř ekosystému. Ekosystém jako celek může kvůli postupné přeměně být v ustáleném stavu, může ztrácet (degradovat), nebo hromadit biomasu (agradovat).

Dynamika krajiny je tedy změna struktury a funkce krajiny v čase, má různé časové a prostorové dimenze. Každá krajina se vyvíjí a mění, časové dimenze a charakter těchto změn jsou však velmi rozdílné.

  • Menší změny v krajině - vlivem krajinotvorných procesů: endogenní (z vnitřního prostředí, zemětřesení, sopečná činnost) exogenní (z vnějšího prostředí, eroze vodní, větrná, zvětrávání, půdotvorná, svahové procesy, fluviální procesy), biotické i abiotické, přírodní i antropogenní
  • Dramatické změny během minut až hodin - katastrofální zemětřesení tajfun, lesní požár, záplavy (protržení hráze), sopečný výbuch
  • Změny během delšího časového období - vlivem odlesnění, desertifikace, rozšiřování sídel, sukcese
Krajina a čas : krajinný prostor se mění s časem
  • Rytmicita - sezónní změny, změny během roku.
  • Dynamika - sukcesí změny, během desetiletí až století.
  • Vývoj biologický - evoluční změny, trvají tisíciletí.
  • Vývoj geologický - geologické epochy, trvají milióny let.
Lidská činnost v krajině působí změny rytmů přírodních procesů v krajině, které pak vedou k dalekosáhlým změnám (FORMAN, GODRON, 1993, s. 273).

Rytmicita krajiny (z pohledu vlivu člověka) (FORMAN, GODRON, 1993, s. 273-275).

Denní rytmy

  • Prodloužení denního teplotního rytmu (člověk staví skleníky).
  • Střídání period světla a tmy (umělé osvětlení pro zvýšení produkce vajec a přírůst kuřat, prodloužení noci urychluje výkrm vepřů).
Sezónní rytmy
  • Ve snaze uniknout tlaku sezónních rytmů člověk vyvinul 3 základní prostředky:
    • trvalé osídlení,
    • domestikaci přežvýkavců (režim pastvy je klíčový faktor v obhospodařování krajiny - může způsobit vypásání),
    • obdělávání půdy (orba a zpracování půdy má za důsledek úpravu jednotlivých fází životního cyklu víceletých rostlin - klíčení, kvetení, opylení, produkci plodů, období klidu)
    • jako zvláštní faktor lze uvézt i zavlažování, které má cíl kompenzovat vláhový deficit vzniklý během letního období.
Rytmy s dlouhou periodou
  • přirozené požáry,
  • zvýšení CO2 v atmosféře v důsledku lidské činnosti ovlivní celou biosféru,
  • obhospodařování lesa, těžba.
Rytmicita v přírodě
(ROSYPAL a kol, 1998, s. 540-541;581)
  • denní rytmy
    délka dne (fotoperioda) - vliv na:
    • pohlavní aktivitu,
    • hnízdění,
    • stěhování ptáků (podmíněno roční sezónností),
    • rozkvétání rostlin,
    • směrově vyvolává světlo různé pohybové a polohové reakce organismů,
    • teplota má význam pro všechny fyziologické pochody a existenci organismů (snížení teploty rostlin zvýšením transpirace),
    • střídání aktivity a klidu, rozložení spánku.
  • sezónní (fenologický) rytmus
    • fenologie (je studium časového průběhu periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů tj. fenologických fází a jejich vazbou na počasí a podnebí včetně půdních projevů (ROŽNOVSKÝ, HAVLÍČEK, 2002, s. 148),
    • ovlivnění vývoje lesních bylin (na jaře před olistěním stromů vykvétají byliny náročné na sluneční záření, v létě pak méně náročné; tj. fenologické aspekty lesa),
    • teplota má význam pro všechny fyziologické pochody a existenci organismů (zimní spánek některých savců jako jsou netopýři, ježci, sysli).
    • zbarvení těla živočichů,
    • ovulační cyklus některých savců,
    • záplavy,
  • několikaleté cykly
    • gradace populačních stavů,
    • vývoj půd,
    • zvětrávání,
    • změna klimatu.


Vývoj krajiny v kvartéru


Rekonstrukcí přírodního prostředí v minulých dobách se zabývá komplexní přírodní věda - paleoekologie. Jako syntetická disciplína využívající poznatky paleontologie, paleoklimatologie, paleobotaniky aj. byla ustanovena až počátkem 80. let (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s. 7).

Čtvrtohory představují z geologického hlediska poměrně krátký časový úsek, avšak příroda v něm prodělala významné změny. Přímým svědkem kvartérních geologických jevů se navíc stává i člověk. Čtvrtohory bývají také nazývány jako antropozoikum - epocha zrodu lidstva (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s. 7).

V dějinách Země zaujímají čtvrtohory mimořádné postavení, a to ze dvou důvodů:

  • teplota periodicky, ale zároveň poměrně rychle klesala, takže se na povrchu souší značně rozšířily ledovce,
  • vyvinul se moderní člověk, který svou přítomností, kulturou i celou činností toto údobí ovlivňuje
Geologové dělí čtvrtohory na dvě údobí, a to na starší, pleistocén a mladší, holocén . Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře. Při jejich dělení se často používá členění běžné v archeologii. Doba pleistocenní se označuje jako starší doba kamenná neboli paleolit a doba holocenní se dělí na střední dobu kamennou (mezolit) a mladší dobu kamennou (neolit).

Podle současných názorů převládalo na Zemi v poslední miliardě let globální podnebí, které bylo až o 10°C teplejší než dnes. K pronikavé změně došlo asi před 25 milióny let ve třetihorách. Tyto změny byly patrně způsobeny posunem pevnin k severu.

Asi před 2 milióny let vrcholí zhoršené klimatické podmínky a nastupuje nový podnební typ charakterizovaný řadou teplotních výkyvů v podobě ledových a meziledových dob. Právě periodické střídání teplých a studených období patří k charakteristickým rysům pleistocénu a mělo významné důsledky na reliéf krajiny, půdotvorné procesy i migraci flóry a fauny. Detailní studium kvartéru prokázalo, že frekvence klimatických výkyvů byla hustší, než předpokládalo původní členění na 4 doby ledové a příslušné interglaciály.

Kolísání klimatu se projevuje i v rámci dob ledových, které jsou víceméně pravidelně členěny výkyvy teplejšími (interstadiály). Více autorů se přiklání ke koncepci rozsáhlé periodicity klimatických výkyvů a podle zvolené rozlišovací úrovně rozeznávají 12-20 klimatických period. Klimatické výkyvy prvého řádu zahrnovaly zpravidla výrazně teplé období (interglaciál) a studené období, které je možné členit na časný glaciál, pleniglaciál a pozdní glaciál.

Ve srovnání se současnými klimatickými poměry na jižní Moravě se ukazuje, že roční průměr teploty byl v klimatickém optimu o 2-3°C vyšší než dnes, u interglaciálů nejstaršího pleistocénu lze dokonce předpokládat teploty vyšší o 4-5°C . Výrazně vyšší byly i srážky, které dosahovaly 700-1000 mm ročně a podmiňovaly oceánský charakter klimatu v interglaciálech. Pro interglaciály střední Evropy je příznačné téměř úplné zalesnění, stepní ostrůvky se udržely jen na místech, kde reliéf a podklad zastavily postup lesa. Např. na vápencích se vyvíjely xerotermní křovinaté háje. Důsledkem byl i intenzivní vývoj půd především ve směru k typům bohatým humusem (černozemě).

Vrcholná období studených (pleniglaciál) se vyznačovala průměrnými ročními teplotami, hluboko pod bodem mrazu (-3 až -5°C) a sníženým množstvím srážek na 100-200 mm ročně. Podnební režim byl charakterizován nástupem kontinentálního drsného klimatu. Uplatňovalo se mrazové zvětrávání a v suchých fázích pak zesprašení půd; lehké půdní částice byly větrem přenášeny na velké vzdálenosti a často vytvářely nápadné sprašové vrstvy. Lesní druhy, které jsou obvykle méně odolné vůči změnám teploty, byly nahrazeny studenou stepí.

Poslední glaciální cyklus v mladém pleistocénu (127 000-10500 B.P.) je z hlediska pravěkých dějin nejvýznamnější, protože se objevuje člověk sapientního typu. Průběh cyklu je v naší oblasti nejzřetelněji zachycen ve sprašových profilech se starými půdami z okolí Brna a Dolních Věstonic. Cyklus začíná posledním interglaciálem (R/W, eem), podnebí bylo o 2-3°C teplejší a podstatně vlhčí než dnes. Jižní Moravu pokrývaly smíšené listnaté lesy na hluboce odvápněných illimerizovaných půdách s bohatou faunou. Naposledy se objevily zástupci tzv. antiquové fauny (slon lesní, nosorožec Merckův aj.). Přítomnost teplomilných druhů dokazuje, že zimy byly podstatně mírnější než dnes.

V rozmezí 105 000-70 000 let B.P. se klima postupně zhoršovalo a nabývalo kontinentálního rázu. Převážně jehličnaté lesy z konce interglaciálu vystřídala otevřená parková krajina lesostepního rázu. V nejnižších suchých oblastech se šířila stepní vegetace, pod kterou se tvořily černozemní půdy. Z fauny u nás žili četní hlodavci, osli, koně. Artefakty z tohoto období svědčí o přítomnosti neandrtálce v naší oblasti.

Poté následoval výrazně chladný úsek (W2, 70 000-30 000 B.P.), ve kterém se ukládaly mocné vrstvy spraší a hlín, chladné sprašové stepi oživovali mamuti, sobi, polární lišky aj. Stejnou zvířenu na jižní Moravě lovil i mladopaleolitický lovec ( Homo sapiens sapiens ) v době o málo pozdější (interstadiál W2/W3 asi před 25 000 lety), kdy došlo k určitému zmírnění podnebných podmínek (průměrná roční teplota slabě nad 0°C). Převažovaly travnaté stepi, ale na vlhčích a chráněných místech se objevil řídký jehličnatý les (borovice, smrk, modřín) s méně náročnými listnáči rostoucími v poříčních luzích.

Asi před 20 000 lety B.P. poslední ledová doba vyvrcholila (stadiál W3). Jižní Morava ležela v oblasti periglaciálního klimatu mezi pevninským ledovcem a ledovcem alpským. Většina území měla ráz tundry, ve východní části jižní Moravy jakési stepotundry či chladné sprašové stepi. Řeky přinášely v době tání ohromné množství sedimentů, které za nízkého stavu vody vítr vyfoukával. Tak vznikaly v blízkosti toků písečné přesypy a ve větší vzdálenosti sprašové nánosy. Návěje až 5m mocné pohřbily i tábořiště lovců mamutů pod Pavlovskými vrchy z předcházejícího období.

Závěr pleistocénu (16 000-11 000 let B.P.) byl ve znamení teplejších a chladnějších oscilací následného střídání světlých boro-březových porostů s chladnou stepí. V tomto období vymřeli velcí pleistocénní savci (mamut, medvěd jeskynní aj.), hojně se vyskytovali sobi a koně. Ti byli loveni magdalenskými lovci, kteří k nám pronikli ze západu.

Holocénem nazýváme nejmladší geologické období, které začalo koncem poslední doby ledové před 12 000 - 10 500 lety (tedy v letech 10 000 - 8500 př. n. l). Konec doby ledové byl způsoben rozsáhlou klimatickou změnou - oteplením, které umožnilo přechod lidstva od sběračství a lovectví k pastevectví a zemědělství a tím vytvořilo podmínky pro vznik prvních civilizací. Na počátku holocénu vyhynuly mnohé druhy velkých savců (například šavlozubí tygři a mamuti). S vědomím skutečnosti, že doby ledové se opakují (trvají cca 100 000 let) a jsou střídány kratšími dobami meziledovými, je holocén nejnovější dobou meziledovou.

Prudké celosvětové oteplení mezi 11-10 tisíci lety B.P. znamenalo definitivní ústup ledovců. Střed tohoto období (10 500 B.P.) je považován za počátek holocénu. Vzestup teploty pokračoval, srážek přibývalo pomaleji. V boreálním období (9700-7600 B.P.) byla teplota již o 2°C vyšší než dnes, což představuje vzestup průměrné roční teploty o 8-10°C v průběhu jednoho tisíciletí. Na jižní Moravě zůstávaly dosud velké plochy stepí, postupně přecházející v lískové a šípákové lesostepi. Na písčitých ostrůvcích v blízkosti vodních toků zakládali přednostně svá sídliště mezolitičtí lovci drobné zvěře a rybáři. V mladším boreálu se zlepšily podmínky pro rozvoj stromové vegetace - doubravy pokrývaly i terasové plošiny.

Ve starším atlantiku (7750-6350 let B.P.) pokračovalo oteplování za výrazně zvlhčeného klimatu, které nabylo oceánického rázu. Bylo dosaženo postglaciálního teplotního optima (průměr teplot až o 3°C vyšší, srážek až o 70% více než dnes). Intenzivní chemické zvětrávání urychlilo vývoj půd, černozemě dosáhly stádia zralosti. Pokud byly pohlceny doubravami, podlehly odvápnění. Otevřené nelesní plochy se v důsledku šíření lesa zmenšovaly. Do jihomoravské kotliny proniká neolitický člověk - rolník a pastevec, osidlující dosud volné, nebo rozvolněné plochy s pravými černozeměmi na spraši. Zemědělci zasahují do procesu sukcese - zabraňují postupu lesa, klučením a žďářením nelesní lochy ještě rozšiřují a umožňují šíření stepní flóry a fauny z dosud zachovalých refugií.

Závěr atlantiku - epiatlantik (6000-4500 B.P.) je zahájen kratší suchou periodou a mírným ochlazením. Průměrná roční teplota byla stále ještě vyšší o 1-2°C než v současnosti. Na odlesněném území se objevuje fauna kulturní stepi, tvořená původními druhy i druhy nově příchozími, vázanými na obilné kultury a ruderální stanoviště. Na zemědělských plochách se objevují první příznaky eroze s lokálními splachy do údolních niv.

Poměrně suché podnebí a zvýšená kontinentalita jsou příznačné pro větší část subboreálního období (4500-2700 B.P.), což odpovídá doznívajícímu eneolitu a době bronzové. V nížinách a pahorkatinách stále přetrvávají teplomilné doubravy, v nichž se začal více uplatňovat habr. V údolních nivách panoval sedimentační klid, což vedlo k pronikání sídlišť přímo do niv.

Závěr subboreálu (2700-2200 B.P.) byl provázen ochlazením a náhlým zvýšeným srážek, což způsobilo zesílení eroze a časté povodně v nivách. Mnohdy až katastrofický průběh záplav se přičítá lidské činnosti, neboť zvýšené průtoky v řekách nemohly být tlumeny retardační schopností vykácených lesů.

V subatlantiku (2200-1200 B.P.) pokračovala oceanizace klimatu. Přímým důsledkem byla skutečnost, že dubohabrový les (místy i s bukem) opět pohltil mnohé dříve odlesněné plochy. Zřejmá je i souvislost s dočasným ústupem osídlení v závěrečné fázi laténské doby po zániku vyspělé keltské civilizace expanzí germánských kmenů na naše území.


Role člověka v historickém kontextu

(TRNKA, 2007)

Počátek zrodu naší kulturní krajiny lze klást do období mladší doby kamenné (neolitu), zhruba před 7 000 lety. Tehdy se dostali, putujíc proti toku Dunaje a jeho přítoků, na naše území první nositelé neolitické zemědělské kultury . Tehdejší krajina jižní Moravy byla, až na malé výjimky, porostlá souvislými lesy. Touto výjimkou byly poslední enklávy stepí a lesostepí na sprašových plošinách s černozemními půdami. Právě zde se usadili první zemědělci, čímž nastal revoluční proces kultivace krajiny člověkem. Neolitičtí zemědělci káceli a vypalovali lesy a na jejich místě zakládali pole, pastviny a také svá sídla. Tyto nově vzniklé krajinné prvky původní uniformně lesní krajinu rozrůznily a obohatily nejen o kulturní sorty užitkových rostlin a domestikovaných zvířat, ale i o divoce žijící faunu a flóru tzv. kulturní stepi (m.j. také o první plevelné a rumištní druhy).

Rozsah člověkem obývaného a kultivovaného území se v průběhu tisíciletí sice zvětšoval, přesto však dlouho zůstával omezen na nejúrodnější a klimaticky nejpříhodnější oblasti - tzv. staré sídelní území (moravské úvaly, Polabí, dolní Povltaví a Poohří). Teprve v raném středověku (13.-14. stol.) při tzv. vnitřní kolonizaci se rozšířila lidská civilizace do nových území - vrchovinných a podhorských oblastí., což s sebou neslo další odlesňování, vysoušení půdy, ale i zakládání rybníků, měst a vesnic. Častým motivem pro osvojování těchto pro zemědělství málo příhodných oblastí byla těžba a zpracování nerostů, zejména rud. Poslední kolonizační vlna (valašská), která proběhla v 16.-17. století na moravsko-slovenském pomezí, byla motivována snahou získat dostatek pastvin na úkor lesa na horských hřbetech a úbočích pro chov ovcí. Ani v této době však nedošlo k vážnějšímu narušení ekologické stability krajiny.

Teprve průmyslová revoluce v 19. století přinesla naší krajině zásadní změnu. Ráz krajiny byl poznamenán překotným růstem měst, stavbou továren, silnic a železnic, zakládáním dolů. Prořídlé lesy, až do této doby s převahou listnáčů, byly měněny na výnosné a rychleji rostoucí monokultury jehličnanů. Zemědělsky využívaná krajina se tak výrazně neměnila. Snad jen výnosné pěstování cukrové řepy lákalo k rozšiřování polí na úkor luk a rybníků. Malovýrobní zemědělské hospodaření dodávalo české a moravské venkovské krajině charakter pestré mozaiky ploch a plošek, na pohled malebné, celkově poměrně vyvážené a stabilní. Vlhké pozemky byly využívány jako louky, jen lokálně odvodňované mělkými stružkami. Kamenité pozemky s mělkou půdou sloužily jako pastviny. Krajina byla doslova protkána sítí polních cest (místy s alejemi ovocných dřevin) a vodními toky s doprovodem břehových porostů olší a vrb. Nezatížena moderními chemickými přípravky byla dobrým domovem řadě druhů motýlů a jiných opylovačů, ptáků, drobné polní zvěři, meze pak hostily plejádu pestře kvetoucích bylin i keřů.

Tento stav trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století. Z původně racionální potřeby zvětšit rozlohu pozemků, zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal bezduchý politický cíl, postrádající odbornou sebekontrolu a nakonec i zdravý selský rozum. Zdánlivě efektivní koncepce vyrábět píci na orné půdě pro dobytek, který se stěhoval z pastvin do šera velkokapacitních stájí, se stala neštěstím pro druhově bohaté louky. Nepočítalo se s nimi, a proto byly ve velkém odvodňovány a následně rozorávány. Obtížněji přístupné a tedy pro velkovýrobu nezajímavé luční plochy byly ponechány ladem a postupně se změnily v les. S loukami mizely i další "překážky" mechanizované zemědělské velkovýroby (drobné vodoteče, mokřady, polní cesty).

Role člověka v historickém kontextu je komplexně a vyčerpávajícím způsobem popsána v díle "Krajinný ráz (Löw, Míchal, 2003) "

Člověk se v určitém stupni rozvoje začíná uplatňovat jako krajinotvorný faktor. První podstatný zásah člověka do vzhledu původní krajiny je spojen se zemědělskou výrobou, jakožto socioekonomickým faktorem vývoje krajiny. V našich podmínkách se takto člověk uplatňuje od neolitu (5300-4300 let př.n.l) (STALMACHOVÁ, 1996, s. 37). Původně byla téměř celá naše krajiny pokryta lesy (MARTIŠ, ŠOLC, 1977, s. 181) Od doby neolitu vzniká antropogenní druhotné bezlesí, v důsledku žárové zemědělské soustavy. Šlo o odstranění lesa, posléze dokonce křoví. Pařezy nevadily, neoralo se a důlky bylo možné dělat tyčemi a motykami všude. Ke sklizni se používaly kamenné břity. Hlavní problém žárové soustavy byla eliminace plevelů. Plocha se využívala cca 3-4 roky, po které se dalo udržet obilí v převaze od plevelů a pak se nechala min 5-7 let ladem jako příloh. Sukcesí byly jednoleté pionýrské plevely vytlačeny náhradním travinobylinným společenstvem, které omezilo výskyt příčin chorob obilí a umožnilo návrat k vyváženému půdnímu prostředí. Po novém obdělání trvalo 3-4 let, než se vrátily plevely a houbová onemocnění. Po této době již nestačil pouze příloh, plevely byly i v okolí pole a celou plochu i s okolím bylo nutné převézt na vyšší lesní sukcesní stádium - zastínění lesem omezilo či zlikvidovalo všechny světlomilné rostliny. Jednalo se o zapojený porost keřů a tyčoviny. Toto stádium je dosažitelné cca za 12-20 let, poté se mohl cyklus opakovat. Do asi 40 let bylo dosažitelné okolí vyčerpáno a celá vesnice se musela stěhovat jinam. Žárové hospodaření neolitu tedy ještě nevytvářelo podmínky trvalého osídlení. V krajině se objevovaly enklávy krátkodobě využívaných políček, k letní pastvě dobytka se využívaly okolní lesní porosty, což zabraňovalo jejich zmlazení (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 285 - 286, upraveno). Přírodní les je totiž ovlivněn pastvou (běžná u nás od neolitu až do 19 stol., vzácně na Slovensku i dnes). Pasoucí se dobytek zabraňuje zmlazování stromů, les se prořeďuje, (SÁDLO, STORCH, 2000, s. 38), začíná se měnit porostní struktura přírodního lesa (STALMACHOVÁ, 1996, s. 37).

Eneolit (3200-2000 let př.n.l)
Krajina a její vzhled je ovlivněna vynálezem rádla (vlastně dřevěný hák, šlo se s ním vyhýbat kamenům a balvanům (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 217; 288)), které je nejprve taženo lidmi. Orba rádlem byla málo účinná, oralo se 2x do kříže. Do krajiny díky tomu vstupuje přímka a pravý úhel. Ke sklizni se používaly srpy s pazourkovými hroty, později měděné srpy). Hospodářství je stále žárové, ale s orebním nářadím (rádlem). Pravěké osídlení se soustředilo na agronomicky nejpříznivější typy půd. Oblast ekumeny odpovídá dnešnímu rozšíření 1. dubového lesního vegetačního stupně na Moravě a 2. bukodubového vegetačního stupně, zejména jeho xerické varianty v deštném stínu Krušných hor (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 287, upraveno).

V době bronzové (2200-750 let př.n.l)
Stále trvá žárové hospodářství, doplněné bronzovými nástroji, do pluhu se začínají používat na zápřah zvířata. Orba byla hlubší, celoplošná. Práce s tažným zvířetem podmiňovala odstranění kořenů dřevin (špatně se vyhýbalo s tažným zvířetem), převod pozemku na dočasný les jako v neolitu nebyl možný. Střídala se stadia keřového patra s polem a ladem. Pozemky byly v krajině fixovány (když už byly zbaveny kořenů dřevin) (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 288, upraveno). V této době způsobilo zemědělství a pastevectví rozvoj eroze (STALMACHOVÁ, 1996, s. 37), gradovaly povodňové přívaly (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 288, upraveno). K osídlení se využívaly se vyšší části povodí (STALMACHOVÁ, 1996, s. 37).

V době železné (750 let př.n.l po přelom letopočtu)
Železo nahrazuje měkký bronz - železný srp, železná sekera, železná kosa a nůž byly základními nástroji. Okovaný železný pluh (původně pouze dřevěný) a později železná radlice umožnily postupný přechod na přílohovou hospodářskou soustavu (střídání orné půdy 3-4 roky a přílohu 5-7 let). Změnil se způsob boje s plevelem (resp. potravními konkurenty ze systému střídání světla a stínu na systém střídání sukcesních stádií travnatobylinných společenstev). Pionýrské plevely, které nalétly na orané pole a přemnožily se, byly v poli ponechaném ladem (přílohu) postupně vytlačeny společenstvy s vyšší diverzitou, a když dosáhly v ladu převahy, byly orbou zlikvidovány. Pařezy stromů a keřů bylo nutné vyklučit, porost dřevin na zemědělské půdě nebyl možný. Střídala se pouze polní stadia polní s ladem/přílohou. Nastalo zásadní rozlišení mezi zemědělským pozemkem - polem a ostatní krajinou. Vyorávané balvany se odnášely na okraj polí, vznikají kamenné zídky a kamenice. Tím se fixuje tvar a rozloha pozemků, nebo jejich bloků. Pro obnovu živin se používala pastva na přílohu a zaorávání "natě" včetně slámy. Přílohový systém podněcoval k trvalému usazení, což vedlo ke vzniku pevných hospodářských obvodů - plužin. Na vyčerpání úživnosti plužiny obyvatelstvo reagovalo odchodem - migrace přebytečných obyvatel regionální i větší (LÖW, MÍCHAL, 2003, s.289, upraveno).

V raném středověku (500-1000 n.l.)
se stává přílohové hospodářství základem obživy. Usazení bylo trvalé, rodové, zemědělské pozemky pevně vymezené. Osídlení stále ještě nebylo kontinuální, v oblastech, zvlášť příznivých, vznikaly rozsáhlé zemědělské krajiny, kde plužina měla větší podíl než lesy (LÖW, MÍCHAL, 2003, s.298, upraveno). Z roku 530 n.l. máme zprávy o starých Slovanech z našeho území, okolo roku 700n.l zakládají trvalá sídla patrně jako důsledek přechodu z polokočovného žárového na přílohové hospodářství). Centrální osídlení - oblast úrodných nížin.

V době románské se stále používala přílohová zemědělská soustava, v nepříhodných oblastech žárová. Pro rozvoj zemědělství se stává klíčovým vynález zdokonaleného těžkého pluhu vhodného pro orbu těžkých půd. Okolo roku 1200 doplnila těžký pluh trojpolní zemědělská soustava. Sídla měla charakter hromadných vsí odklopených úsekovou plužinou (domy ve shlucích jsou obklopeny jednotlivými pozemkovými bloky - úseky).

Velká středověká kolonizace ve 13. a 14. stol
Během 12. a 13. stol. se díky rostoucím zemědělským výnosům zemědělství natolik zvyšovala populace, že si to vynutilo přestavbu sídelních území. Tvořila se stabilnější síť větších a pravidelně uspořádaných vesnic. Ve 12. stol. vyšel ze staré sídelní oblasti silný kolonizační proud domácího obyvatelstva proti proudu vodních toků do méně příznivých nadmořských výšek. Vnitřní kolonizace se děla na úkor vnitrozemských lesů a pastvin. Zejména v období mezi 12.-14. stol. vzniká potřeba rozšířit půdní fond, ale domácí pracovní síly poddaných na to již nestačí. Nastává doba velké kolonizace (holandští a němečtí kolonisté) (PODHRÁZSKÁ a kol, 2006, s. 2). Kolonizace dosáhla až 4. bukového vegetačního stupně. Ve 13. stol. kolonizace dotvořila hustou síť osad, hustou přibližně jako dnes. Pro lokaci byl důležitý dostatečný prostor pro plužinu, dostatek vody pro les a příhodné půdy (faktor úrodnosti hrál malou roli, rozhodovala sklonitost a skeletovitost). Organizací osídlení byli pověřeni lokátoři, kteří rozložili pozemky pro založení kolonizačních osad dle jednotných schémat na jednotlivé pozemkové díly - lány, které nabízeli potencionálním kolonistům. S velkou vnější kolonizací přichází trojpolní zemědělská hospodářská soustava. Je modifikací přílohové soustavy. Plužina je rozdělena na přibližně stejně velké části, na kterých probíhá cyklus jařina-ozim-úhor. Na úhoru se pase společně dobytek celé obce. Trojpolní zemědělská soustava změnila základ struktury naší krajiny. Plužina se rozdělila na trojice ucelených stejně velkých částí - tratí. To bylo vyvoláno potřebou společného postupu při zařazení pozemku do jednoho stadia soustavy (potřeba vyloučit co nejvíce refugií plevelů). Tak vznikla traťová plužina. V důsledku vytlačování přílohového systému s úsekovou plužinou trojpolním hospodářstvím vznikla nepravá traťová plužina a v poslední fázi kolonizace při osídlování příhodnějších enkláv i v extrémně nepříznivých lesních oblastech hornatin s členitým reliéfem, vznikaly lesní lánové vsi s plužinou délkovou či záhumenicovou. Plužina zde byla menší, docházková vzdálenost ze sídla kratší.

Bloky polí a sídly byly pevně lokalizovány. Vznikla pevná cestní síť. Les byl hlavním zdrojem surovin pro zhotovení nástrojů, stavbu domů, obživy dobytka. Člověk samozřejmě využíval lesní plody a med. Lov zvěře byl však vyhrazen šlechtě. Pastva dobytka v lese dále znemožňovala obnovu lesa a ten byl i tímto likvidován (samozřejmě pokračuje těžba dřeva - stavební dřevo, důlní dřevo, potřeba dřevěného uhlí na tavení rud). Karel IV. v návrhu zákoníku "Maiestas Carolina" navrhuje ustanovení k ochraně lesů, po jeho smrti je vydán první lesní řád pro lesy Chebska. Výsledkem středověké kolonizace je síť sídel vzdálených od sebe v průměru cca 2,5 km, obklopených v 3. dubobukovém a nižším vegetačním stupni traťovými (případně nepravými traťovými) plužinami, v 4. bukovém (místy i 5tém) vegetačním stupni plužinami délkovými a záhumenicovými. Na okrajích plužin a v terénních nerovnostech byly menší lesní plochy, v údolních nivách louky. Jako pastviny byly využívány silně sklonité plochy v složitých reliéfech. Pozdní středověk (14.-15.stol.) je u nás spjat s husitskými válkami. Rolníci odcházejí z vesnic, sídla jsou ničena. Rozpadá se pravidelný zemědělský cyklus, obchod je ochromený. Přidávají se epidemie (mor). Úbytek pracovních sil vedl k návratu k přílohové, někdy žárové hospodářské soustavě větší (LÖW, MÍCHAL, 2003, s.295-346, upraveno)..

Renesance (1500-1620)
Krajina a venkov byl ovlivněn nedostatkem pracovních sil a vzestupem režijních velkostatků (příznačný před Bílou Horou). Rozvoj zaznamenal chov ovcí, rybníkářství v krajním případě i spontánní zalesňování (tyto odvětví nepotřebují velké množství lidí). Těžba rud a zejména jejich zpracování (hutnictví na bázi dřevěného uhlí), mají za následek devastaci lesů. Doprava dřeva po vodě má za následek i regulaci toků (plavení dřeva). Od 16. stol. se České země začaly dělit na tři navzájem odlišné celky s rozdílnou orientací a dynamikou, sociální strukturou, lidnatostí a tempem růstu obyvatelstva - rychle se zalidňující "hory" s rozvinutou nezemědělskou výrobou, dynamicky se rozvíjející úrodné agrární nížiny (Polabí, Poohří, moravské úvaly a slezské nížiny) ve staré sídelní oblasti a zaostávající odlehlé a málo úrodné kraje, ekonomicky i populačně stagnující (středočeské pahorkatiny na jih od Prahy). Kolonizace této doby se od středověké liší tím, že již neměla výlučně nebo převážně zemědělský charakter, a proto mohla být úspěšná i v horských polohách nad 4. bukovým vegetačním stupněm., který není příznivý pro zemědělství. Krajina z hlediska její prostorové organizace je dělena na 6 oblastí:

  • Stará sídelní oblast (stáří min 5000 let a je vymezena 1. a 2. vegetačním stupněm).
  • Oblast velké středověké kolonizace v Hercyniku.
  • Oblast velké středověké kolonizace v Karpatiku.
    Tyto oblasti jsou staré asi 800 let, jsou vymezeny českomoravskou a východomoravskou variantou 3. a 4. vegetačního stupně. Oblast pozdní středověké kolonizace (stará asi 750 let, obsazuje 4. (místy i 5. vegetační stupeň).
  • Oblast kolonizovaných podhůří (důvody kolonizace nejsou prioritně zemědělské, krajina má charakter lesní, zredukovaný obvody sídel, do osad se po svazích dopravuje dřevo, v lesích kočují uhlířské osady vyrábějící uhlí pro sklárny, hutě a na vývoz).
  • Oblast horského hospodářství (u nás spjata s extenzivní pastvou, v Karpatech s valašskou kolonizací. Využívání náhorních planin vedlo k snížení horní hranice lesa. Plný rozvoj osídlení nastává až v 18. stol).
Mezi lety 1618-1648 byla třicetiletá válka. Vedla k devastaci země, úbytku obyvatel a sídel (LÖW, MÍCHAL, 2003, s.357-378, upraveno)..

Baroko (1650-1780)
Všeobecně v Evropě převažuje trojpolní soustava. Limitem jejího rozvoje je nedostatek živin. Velmi významné je využívání nových plodin (brambor, kukuřice, pícnin). Trojpolní soustava u nás převažuje až do poloviny 18. stol. Později se stále více prosazují nové plodiny, zejména brambory a jetel a s nimi pak v 19. stol. čtyřpolí. Rozšiřující se pěstování brambor v podhorských oblastech vede k proměně odtokových poměrů v těchto územích a ke zhoršení povodňového režimu dolních toků řek a později ztěžuje využívání širokých niv. V nejvyspělejších oblastech dochází k přechodu na řízenou umělou obnovu lesa a k převádění lesa nízkého (pařeziny) na les vysokokmenný (v důsledku poptávky po tesařském a truhlářském dříví). Povolání lesníka neexistovalo, byli jen panští myslivci. Dosud neexistovalo ani lesní hospodářství jako samostatné odvětví. Prvním projevem počínající státní péče o lesy jsou lesní řády pro Čechy a Moravu (1754). Zakazovaly pustošení lesů, propagovaly rovnoměrnou těžbu, umělou obnovu žádanými jehličnany na pasekách. V 18. stol. se provádí tzv. aboliční soustava (návrh F. A. Raaba) na území Čech a Moravy, kde se rozděluje půda velkostatků, prodávají se hospodářské budovy a dobytek poddaným, který se stává dědičným nájemcem. Původní majitel dostával roční plat v penězích nebo v obilí. Tato reforma probíhala na panstvích komorních (státních), na panstvích královských měst, církevních a jezuitských (PODHRÁZSKÁ a kol, 2006, s. 2). V oblastech s převahou 1. dubového až 4. bukového vegetačního stupně se projevila významná diferenciace krajiny na 3 základní funkční zóny - intenzivní (vždy využívaná jako orná), extenzivní (využívaná vždy jako louka či pastvina) a rezervní (využívána dle potřeby jako intenzivní či extenzivní). Pod vlivem dlouhodobě stabilizovaných hran pozemků (cest, příkopů, hranic pozemků) vedly erozní a sedimentační procesy, ale i technologie orby ke vzniku mezí. Meze vznikají na hranách pozemkových bloků (tratí, úseků) i mezi pozemky zvláště v místech s prostorovou křivostí (souběžné meze). Všechny meze byly využívány pro doplňkovou pastvu. Na venkově dochází k výraznému nárůstu chovu koz. Proto keřové patro v krajině prakticky neexistuje. Rozptýlená zeleň v stromovém patře byla v polní krajině sporadická, účelově vysazovaná k získání rychle rostoucího rovného dřeva (topoly). Staré solitery se staly vzácné. Relativně větší zastoupení stromů je na svahových loukách, jejich pravidelný spon působí jako větrolam. Lesní porosty byly v této době pevně vymezeny, přechod mezi lesem a volnou krajinou byl pozvolný, lesní pláště byly prosvětleny volnou pastvou dobytka. Dochází k rozšíření vodních mlýnů, nadržení vody nad jezy zpomaluje tok a ten se zanáší. V širokých nivách je průtok rozkolísaný, jsou častější povodně. Pro udržení využitelnosti niv se objevují první meliorační prvky (umožňují zadržení či odvedení vody). Zaplavované, lokálně regulované louky dávají vysoké výnosy sena. Velmi pestrý charakter mají pastviny na abnormálních stanovištích - strže, prudké svahy. Ve vyšších polohách podhorských a horských oblastí, nad 4. bukovým vegetačním stupněm má krajina jiný charakter. Je to krajina převážně lesní, lesy byly původní, ovlivňované toulavou těžbou. Pole, louky, pastviny jsou rozloženy ve svazích a rozdrobeny podle svažitosti. Meze jsou pouze v polích, jsou nízké, častěji jsou hrany polí tvořeny kamenicemi., vzniklými vybíráním kamení ze skeletovitých, kultivačně mladých půd. Ty pak zarůstají nálety keřů a stromů, takže zapojené liniové dřevinné porosty jsou zde běžné oproti nižším polohám. Horské hospodářství na jižní Moravě je u nás spjato s valašskou kolonizací (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 396 - 400, upraveno).

Osvícenství (asi 1780-1814)
Všeobecně v Evropě převládá trojpolní soustava, ke konci období začíná v Anglii a Holandsku střídavá, tzv. čtyřpolní. V Anglii, která byla zemědělsky i průmyslově nejvyspělejší zemí tehdejšího světa, začal v hrabství Norfolk používat první průkopnický osevní postup střídavého hospodaření v historii. Norfolkský osevní postup umožňoval, aby při poměrně malém počtu honů bylo možné pěstovat všechny nejdůležitější zemědělské plodiny, a to již zcela bez zařazování úhoru. Rostlinné společenstvo - tj. vhodně sestavená agrocenóza - bylo nenáhodně rozloženo do jednotlivých let rotace osevního postupu: po řepě nebo bramborách následuje jarní pšenice nebo ječmen, dále vojtěška nebo jetel a po nich ozimé obiloviny - a tak dokola... Tímto způsobem se s výhodou docilovalo obnovování půdní úrodnosti, a to již bez zařazování přílohu nebo úhoření. V Českých zemích se na některých pokrokových velkostatcích střídavé hospodaření začalo provozovat již počátkem 19. století. Lze říci, že se krajina a její využívání a osídlení dostává do relativně harmonických a vyvážených vztahů hospodářských i ekologických (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 396 -409 upraveno). V 19. století byly vlhké pozemky využívány jako louky, suché jako pole a kamenité pozemky s mělkou půdou jako pastviny. Louky se odvodňovaly pouze mělkými stružkami, které nezpůsobovaly vysušení pozemků. Pole bývala odvodňována jen lokálně a voda z nich odvedená se obyčejně sváděla do luk. Krajina nebyla přehnojována ani zatěžována moderními přípravka (JELÍNEK, 1999, s. 11).

Průmyslová revoluce
Velmi významný byl vynález parního stroje (doprava - parníky, železnice atd., výroba, stroje). Železniční náspy a zářezy, mosty, tunely, nádraží dávají krajině nový rys. Průmysl se koncentruje a specializuje. Vznikají průmyslové regiony. Nastává obrovský rozvoj měst. Potřeba palivového dříví klesá (nahrazeno uhlím - ale vznik těžebních revírů), lesní hospodářství je chápáno jako samostatné odvětví. Nastává populační exploze, vytváří se poptávka po potravinách, rozšiřují se obhospodařované plochy a intenzita, se kterou jsou obhospodařovány. Pokračuje specializace zemědělství, šíří se plodiny středoamerického původu, nahrazující obilní monokultury trojhonného systému hospodaření. Významnou plodinou se stala kukuřice na zrno. Během druhé poloviny 18. stol. se postupně zavádějí brambory. Ty však vyžadují zlepšení hluboké orby a nové postupy při sázení, okopávání a sklizni. V ČR se jejich pěstování rozšířilo všude v podhůří. Staly se rozhodující potravinou našich zemí na dlouhou dobu, umožnily nárůst populace (zabránění hladomoru). Jejich zařazení do osevních postupů však vedlo k radikální rozkolísanosti odtokových poměrů a k masivní vodní erozi a k výraznějšímu zanášení koryt středních úseků řek (již regulovaných soustavou jezů). Rozkolísanost odtoků se nejvíce projevila v dolních úsecích toků. Na záplavy se muselo reagovat jejich regulací, či stavbou hrází a odvodňovacích kanálů. Obecně lze říci, že se v nivách zvyšuje zastoupení mokřadů a mokrých luk. Významný je také rozvoj cukrovarnictví a pěstování cukrové řepy. To požadovalo těžké, vlhké půdy, což znamenalo rušení rybníků v širších rovinatých nivách. Rybníky zůstaly v chladnějších (bramborářských a horských) oblastech, úzkých údolích a na extrémně zamokřených místech. Dle výše zmíněných plodin se zavedlo rozčlenění zemědělských výrobních oblastí kukuřičnou (nejteplejší), řepařskou (teplejší), bramborářskou (chladnější) a horskou (nejchladnější, na hranici využitelnosti jako orná půda). Tyto oblasti se nepřímo uplatňují i na formování krajinného rázu. K výše zmíněným 6ti krajinným typům přibývá typ urbanizované krajiny (např. ostravsko, liberecko, Pražsko, Brněnsko...). Masové šíření cizích plodin a dřevin nastoluje problém s importem škůdců a chorob rostlin (révokaz na vinicích). Velký rozvoj zaznamenává pěstování chmele. Zavedení víceletých pícnin (jetelů, vojtěšky) znamená zvýšení produkce objemové píce a postupně se snižuje význam luk. Pastviny, mimo horské, mizí. Stejně tak meze mezi poli. Významným vynálezem je mimo jiné ruchadlo bratranců Veverkových. To lépe obrací půdu za menší vynaložené síly, umožňuje nastavit radlici dle vlastností půdy a požadované hloubky orby. Lesní porosty ztratily svou přirozenost (až na výjimky). V této době prakticky na Českomoravské vysočině (i jinde) mizí listnaté porosty bučin a doubrav, které jsou nahrazeny kulturními smrčinami, smrkové dříví je základem lesního hospodářství (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 418-440, upraveno).

20. století (mezi roky 1914-1939)
Toto období provází rozmach dopravy a obchodu. Přírodní zdroje jsou zdánlivě nevyčerpatelné. Svět se dělí na oblasti rozvojové a marginální. Po první světové válce začíná masivní používání minerálních hnojiv, uplatňuje se technika založená na spalovacím motoru. V některých státech se začíná experimentovat s chemickou ochranou rostlin. Na konci období začíná II. světová válka (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 440-449, upraveno).

20 století (po skončení II. světové války až po komunismus v krajině)
Po skončení II. světové války nastaly populační i mocenské změny. Po nástupu komunistické strany k moci se začal projevovat "komunismus v krajině". Uplatňovala se zásada centrálního řízení (jednotný systém hospodaření bez ohledu na místní podmínky, přizpůsobení tvaru a velikosti pozemků technice, vytváření obrovských pozemků, hospodářství bylo vedeno výnosem, ne ziskem (efektivitou), masově se hnojilo minerálními hnojivy a půda skrze toto hnojení, byla ničena cizorodými látkami). Vznikají velká zemědělská střediska necitlivě zasazená do krajiny (sila). Druhá zásada - kolektivizace ve své první fázi vedla k zničení osobního vlastnictví, proslavila se rozoráváním mezí (50. léta). Spolu s používáním širokořádkových plodin začala intenzivní eroze půdy se všemi jejími důsledky. Krajina byla prostorem pro velkovýrobní technologie. V další fázi nastal vývoj družstevnictví. Organizace výroby založená na koncentraci v zemědělských střediscích mimo obce, vedla ke změně cestní sítě z radiální na tangenciální. Třetí faktor změn v krajině byla chemizace rostlinné výroby (chemické prostředky ničí biodiverzitu, díky efektivní chemické eliminaci plevelů a hnojení se zanedbávají osevní postupy). Negativní výsledky jsou vyšší skeletnatost, degradovaná půdní struktury, zhutněná podorniční vrstva, snížení organické hmoty v půdě, zvýšení zasolení, a cizorodých látek. Důležitá je i změna postojů lidí k půdě a venkovu, změna jejich citlivosti a osobní individuální angažovanosti v krajině a vůči ní (LÖW, MÍCHAL, 2003, s. 449-456 upraveno).

FORMAN, R.T.T., GORDON, M. Krajinná ekologie. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5.
HAVRLANT, M., BUZEK, L. Nauka o krajině a péče o životní prostředí. Praha: SPN, 1985. 126 s.
HORNÍK, S., a kol. Fyzická geografie II.. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 320 s. ISBN: 14-380-86.
HRADECKÝ, J., BUZEK, L. Nauka o krajině. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2001. 215 s. ISBN 80-7042-804-X.
JELÍNEK, F. Nedoceněné bohatství. Praha: MŽP, 1999. 111 s. ISBN 80-7212-113-8.
LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0.
LÖW, J., MÍCHAL, I. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, s r.o., 2003. 552 s. , CD. ISBN 80-86386-27-9.
MARTIŠ, M., ŠOLC, J.: Země, krajina, člověk. Pardubice: Horizont, 1977. 216 s.
MIKLÓS, L., IZAKOVIČOVÁ, Z. Krajina ako geosystém. Bratislava: VEDA, 1997. 153 s. ISBN 80-224-0519-1.
PODHRÁZSKÁ, J. a kol. Projektování pozemkových úprav. Brno: MZLU v Brně, 2006. ISBN 80-7375-011-2.
ROSYPAL, S. a kol. Přehled biologie. Praha: Scientia, 1998. 642 s ISBN 80-7183-110-7.
ROZKOŠNÝ, R., TRNKA, P. Přírodní a historické podmínky vývoje životního prostředí na jižní Moravě. In XXI. Mikulovské symposium 1991. Brno: MU Brno, VŠZ Brno. 1992.
ROŽNOVSKÝ, J., HAVLÍČEK, V. Bioklimatologie. Brno: MZLU v Brně, 2002. 155 s. ISBN 80-7157-291-8.
RUŽIČKA, M., RUŽIČKOVÁ, H. Druhotná štruktúra krajiny ako kritérium biologickej rovnováhy. Questiones Geobiologicae, 12, 1973. 23-62 s.
SÁDLO, J., STORCH, D. Biologie krajiny. Biotopy České republiky. Praha : Vesmír, 2000. 94 s. ISBN 80-85977-31-1.
SEMORÁDOVÁ, E. Ekologie krajiny. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 1989. 130 s. ISBN 80-7044-224-7.
STALMACHOVÁ, Barbora. Základy ekologické obnovy průmyslové krajiny. 1. dopl. vyd. Ostrava : Vysoká škola Báňská - Technická univerzita Ostrava, 1996. 155 s. ISBN 80-7078-375-3.
SVOBODA, P. Krajinárstvo I.. Zvolen: VŠLD, 1971.
TRNKA, P. Proměny krajiny venkova a role rozptýlené zeleně v krajině. Rukopis pro ICV - CŽV MZLU v Brně. Brno: MZLU v Brně, 2007.


*** NAHORU ***