4. KRAJINA A ČLOVĚK

Základní funkce krajiny ve vztahu k člověku

Funkce přírodní je primární funkcí krajiny a zahrnuje v sobě procesy klimatické, geologické, hydrologické a biologické, které jako celek vytváří podmínky pro existenci rostlin, živočichů i člověka.

Funkce společenskoekonomické a kulturní jsou skupiny druhotných funkcí krajiny. Člověk potlačuje funkce přírodní právě ve prospěch funkcí společensko-ekonomických a to může mít důsledek na zhoršování ŽP.

• funkce hospodářské (zemědělství, lesní a vodní hospodářství, těžba, průmysl, energetika, doprava),
• funkce sídelní (vztahy složek obytných, výrobních, rekreačních, výsledkem jsou různé typy krajin jako venkovská, příměstská, městská aj.)
• funkce rekreační
• kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ... ).

Funkce krajiny lze dělit na produkční a mimoprodukční

Produkční funkce krajiny

• výroba potravin a průmyslových surovin,
• těžba nerostných surovin,
• těžba dřeva,
• výroba energií,
• průmyslová výroba.

Mimoprodukční funkce krajiny

• ekologická stabilita a rovnováha jednotlivých ekosystémů,
• velká druhová rozmanitost,
• velká únosnost a potenciál krajiny,
• schopnost autoregulace,
• estetičnost krajin,
• retenční schopnost krajiny,
• sociální,
• pracovní možnosti lidí
• bydlení lidí,
• rekreace lidí.

DEMEK (1999, s. 65) vymezuje společenské funkce krajiny:

• funkce přírodního zdroje,
• produkční funkce,
• obytná funkce,
• rekreační funkce,
• ochranná funkce.

Jak uchovat základní funkce krajiny

• snižování materiálové a energetické náročnosti výrob (omezení těžby surovin) a využívání alternativních zdrojů,
• rekultivace narušených a devastovaných oblastí,
• omezení intenzifikace zemědělské i lesní výroby a její přizpůsobení přírodním podmínkám,
urbanizaci a výstavbu přizpůsobovat krajinnému rázu,
• chránit a rozšiřovat rozptýlenou zeleň rostoucí mimo les,
• ochrana významných krajinných prvků,
• posilování územních prvku ekologické stability,
• zavádění protierozních opatření,
• obnova přirozené funkce vodních toků a původních biokoridorů okolo těchto toků,
• podpora retenční (zadržovací) funkce rybníků a menších vodních nádrží,
• zakládání umělých mokřadů,
• zakládání městských parku, botanických a zoologických zahrad, ostrůvků městské zeleně,
• zakládání příměstských parkových lesů,
• zřizování rozsáhlejších oblastí klidu a přírodních parků,
• nejcennější a nejzachovalejší přírodní oblasti vyhlašovat národními parky (NP) a chráněnými krajinnými oblastmi (CHKO) se zvláštním řádem a naučnými stezkami,
• budování sítě ekologicky vybavených záchytných parkovišť,
• obnova lesních porostů se zastoupením původních dřevin,
• ochrana významných přírodních i antropogenních krajinných prvků.

TRNKA uvádí funkční typy krajin (polyfunkční, monofunkční)

Komplexní krajinný potenciál

• biotický výnosový - lze ho dělit na zemědělský, lesnický,
• vodohospodářský,
• surovinový,
• rekreační,
• biotický stabilizační,
• samočisticí.

Vznik kulturní krajiny

Vznik kulturní krajiny, tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 13)

Dle DEMKA (1999, s. 59) je kulturní krajina definována v ČSN 83 7005 následovně: kulturní krajina je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. Hlavní socioekonomické funkce kulturní krajiny jsou:

• krajina jako zdroj obnovitelných i neobnovitelných surovin,
• krajina jako bezprostřední prostředí života a činnosti lidské společnosti,
• krajina jako systém chránící genofond,
• krajina jako zdroj estetických pocitů.

Kulturní krajina se skládá z mozaiky uzlů, sítí a ploch. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy. Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici) (DEMEK, 1999, s. 65).

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury (LIPSKÝ, 1999, s. 18). Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví (SKLENIČKA, 2003, s. 17). Kulturní krajina je mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie zvnějšku (BUČEK, LACINA, 1990, s. 9). Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru (SKLENIČKA, 2003, s. 18). V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých (DEMEK, 1999 s. 59).

Limity zatížitelnosti krajiny

• Obecně závazné limity
  Obecně závazné limity vyplývající z platných předpisů - zákonů, vyhlášek a norem, musí být v řešeném území respektovány:
  • limity vyplývající z územního plánování,
  • racionální využívání, zvelebování a ochrana zemědělského půdního fondu,
  • ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa z důvodů zachování lesa pro plnění všech jeho produkčních mimo produkčních funkcí,
  • limity vyplývající z lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov,
  • ochrana vodních toků ploch (resp. lesnického plánování např. výše těžby),
  • ochrana přírody a krajiny ( speciální, obecná, ochrana krajinného rázu, VKP, ÚSES, ochranné režimy a pásma ...),
  • prostorové uspořádání území, vycházející ze současného stabilizovaného stavu využívání území a jeho hlavních funkčních ploch (zemědělská půda, lesní pozemky, zastavěné území vodní toky, vodní plochy, komunikace, zvláště chráněná území, významné krajinné prvky a skladebné části ÚSES),
  • ochrana kulturních památek,
  • ochrana životního prostředí s vyloučením zařízení, která by znehodnocovala jeho kvalitu nad přípustnou míru, která je určena mezními hodnotami stanovenými normativními předpisy (hluk, emise, odpadní vody, zápachy, pevné odpady, radioaktivní záření aj.).
• Limity vyplývající z konkrétních podmínek řešeného území
  • Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu (příklady zpracovaných územních plánů např. zde ).

V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle HRNČIAROVÉ (2006, s. 183) stanovuje vhodnost využívání území pomocí krajinnoekologických limitů , podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

Vhodnost využívání území (tj. limitaci území) lze vyjádřit pomocí stupňů:
      0 - nevhodné využívání území,
      1 - vhodné využívání území,
      2 - středně vhodné využívání území,
      3 - podmíněně vhodné území.

• Abiotické limity vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity HRNČIAROVÁ (2006, s. 183).


• Biotické (ekologické) limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území HRNČIAROVÁ (2006, s. 188).


• Kulturně-historické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami HRNČIAROVÁ (2006, s. 189).


• Ekosozologické limity jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině HRNČIAROVÁ (2006, s. 190).


• Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO₂ v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity HRNČIAROVÁ (2006, s. 192).

Zatížitelnost krajiny a organismů stresovými jevy

• Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Stresové reakce mají obyčejně týž charakter bez ohledu na druh podnětu; nejsou nijak specifické ve vazbě na příčinu stresu.
• Rozhodující pro průběh stresové reakce je velikost podnětu a jeho trvání nebo frekvence.
• V odolnosti vůči stresu se jedinci téhož druhu značně odlišují
• Odolnost vůči stresu není striktně geneticky determinována, ale může být do jisté míry individuálně modifikována.

Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů (MÍCHAL, 1994, s. 170). Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů (MÍCHAL, 1994, s. 170).

Stresory lze dělit dle doby jejich trvání na (MÍCHAL, 1994, s. 174-175)

• Dlouhodobé - působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např. trvalé snížení hladiny podzemní vody).
• Krátkodobé - působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např. havárie).

Při jednorázovém působení stresu lze rozlišit tři typy adaptace systému (typy kompenzačních reakcí) (MÍCHAL, 1994, s. 170-171):

• Dočasná kompenzační změna s návratem do normálu (systém obnoví svůj původní stav).
• Některé prvky systému se trvaleji přizpůsobí abnormálním podnětům (vytvoří se nový stav).
• V systému nejsou žádné podstatné kompenzační změny, působící proti abnormálnímu podnětu (nedochází ke kompenzaci abnormálních podnětů, systém se hroutí).

Stresová reakce při setrvalém působení stresoru má tři stadia se specifickými příznaky (MÍCHAL, 1994, s. 171):

• Poplachové stadium - dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá. Hrubým měřítkem intenzity stresu je rychlost návratu ukazatelů do stavu před působením stresoru.
• Stadium resistence - odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci. Stresor dál působí, ale výrazné příznaky stresu mizí.
• Stadium vyčerpání - dochází k překročení adaptačních schopností systému. Buď překračuje resilienci systému intenzita působení stresoru svou velikostí, nebo byla získaná resilience vzhledem k hodnotě "velikost stresoru krát doba působení" nedostatečná.

Ekologická krize a katastrofy jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako (MÍCHAL, 1994, s. 172):

• Ekologická krize je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Vzniká překročení homeostatického pole pod vlivem stresového faktoru (faktorů) takové intenzity, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání.
• Ekologická katastrofa je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. jaderný výbuch) nebo "plíživě" - dlouhodobým působením stresorů, kdy se systém postupně, a pro nás často neočekávaně, ocitá ve stadiu vyčerpání.

Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako (MÍCHAL, 1994, s. 173):

• Ekologická krize je situace, v níž se společensky definované potřeby (nároky místní lidské populace na dosažení a historicky akceptovatelné životní úrovně) přibližují společensky akceptované dolní mezi uspokojení, nebo klesají pod tuto mez.
• Ekologická katastrofa je situace, v níž nejsou splněny elementární ekologické potřeby místní lidské populace.

Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti (MÍCHAL, 1994, s. 173):

• Naše ekosystémy jsou ještě stále pod vlivem gradujícího působení hlavních civilizačních stresorů a stresové reakce po nich budou odeznívat i celá desetiletí.
• Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům. Tak při kombinaci stresorů dochází k jejich násobení (synergismu).
• Provedené bilance stresorů nebývají úplné.
• Intenzita stresu krát doba působení určuje, v jakém stadiu reakce se systém nachází.
• Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky. Je přípustná pouze pro kratší časová období a ekosystémy ve stadiu rezistence.

Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá (MÍCHAL, 1994, s. 173):

• Ochranu ohrožených ekosystémů.
• Asanaci škodlivých faktorů - stresorů.
• Úpravu využívání krajiny - ekologickou optimalizaci.

Přírodní a civilizační disturbance

• může ve společenstvech vedle sebe existovat větší počet forem organizmů,
• disturbance zvyšují rozmanitost (diverzitu) společenstev - tím zvyšují šance těch forem, které by jinak v konkurenci těžko uspěly; nemusí jít jen o druhy, ale třeba i o rozdílná životní stadia - například semenáčky stromů uplatňující se v místech lesa, kde následkem disturbance vznikla světlina,
• disturbance tedy pomáhají i v obnově společenstev (viz zarůstání světlin v lese),
• způsobují tak vznik mozaikovitosti prostředí, kdy různé plošky mohou hostit různé druhy a různé životní formy.

Velká část zemského povrchu získává svůj typický vzhled právě díky disturbancím. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Požárová dynamika je typická pro severský jehličnatý les (tajgu), pro trnité křovinaté porosty na různých místech Země (Středomoří, Kalifornie, Chile, jižní Afrika a Austrálie), buše, stepy a savany. Některé příbřežní a nížinné oblasti jsou zase závislé na občasných záplavách. Další typy prostředí, jako je les mírného pásma anebo tropický prales, "potřebují" alespoň drobné disturbance vytvářené do jisté míry "zevnitř". To znamená např. občasné pády jednotlivých stromů anebo destruktivní činnost živočichů. Když jsou disturbance příliš malé (anebo málo četné), nestačí na to, aby dostatečně omezovaly rozpínavost dominantních druhů, když jsou zase příliš velké nebo příliš časté, zničí všechno. Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity. Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě. Změny v čase jsou tak zvláštním způsobem vzájemně provázány se změnami v prostoru.

Přírodní disturbance - biotické/abiotické (LIPSKÝ, 1999, s. 37) Biotické: přemnožení škůdců, rozpad společenstva, šíření invazních druhů. Abiotické: vítr, zemětřesení, laviny, sesuvy, sopečná činnost, eroze, oheň.

Civilizační disturbance - ovlivňování přírodních rytmů (FORMAN, GODRON, 1993, s 269-275) denních, sezónních, rytmů s dlouhou periodou.

Civilizační disturbance jako přímé narušení a změny krajinné struktury (LIPSKÝ, 1999, s. 76) jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů.

Můžeme rozlišit epizodickou disturbanci, typickou pro přírodní krajiny a chronickou (opakovanou s vysokou intenzitou a frekvencí) disturbanci, typickou pro kulturní krajiny. Mezi důležité charakteristiky disturbance patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase (LIPSKÝ, 1999, s. 37-38).

Faktory poškozující a měnící krajinu

• změna reliéfu a tvářnosti krajiny,
• zásahy do zeleně a změna flóry i fauny,
• vznik devastované krajiny,
• změna vodního režimu krajiny,
• zvýšená eroze,
• zábor kvalitní půdy,
• vznik nestabilních ekosystémů.

urbanizace a výstavba

• změna krajinné mozaiky (tvořena členitostí terénu, vodními toky, rybníky, nádržemi, zbytky původní vegetace apod.), jejíž prvky ustupují vlivem vestavby lidských sídel, mostů, průmyslových objektů, silnic, dálnic, železnic apod.
• změna reliéfu krajiny vlivem přemisťování velkého množství zeminy, hloubení příkopu atd.
• přeložkami vodních toků dochází ke změně hydrologických poměrů,
• zásahy do zeleně (kácení lesních porostu i rozptýlené zeleně) vznik nestabilních ekosystémů.

vodohospodářské procesy v krajině

• vysoušení bažin, močálů, slatin a jiných mokřadů,
• změna vodního režimu krajiny (může vyústit až v dezertifikaci = pouštnatění)
• úbytek přirozených pramenišť pitné vody,
• regulace (napřimování) vodních toků způsobuje rychlý odtok vody z krajiny (ztráta charakteristických vlhkomilných bylin i dřevin).

cestovní ruch

• zábor zemědělské a lesní půdy (výstavba hotelů, sjezdovek, tábořišť, komunikací atd.),
• poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např. černé skládky domovních odpadů),
• poškozování půdy a rostlinstva,
• poškozování lesních porostů.

zemědělská a lesnická činnost

• velké monokulturní plochy,
• likvidace rozptýlené zeleně,
• při větším zornění a odlesnění nástup větrné i vodní eroze,
• změna krajinné mozaiky.

přírodní faktory

• monotónní ráz krajiny,
• sopečná činnost,
• zemská přitažlivost (pohyby zvětralin, sesuvy půdy, ledovců, lavin),
• geologická činnost moře (podemílání pobřeží, zanášení zátok a tím rozšiřování pevniny),
• pohyby ledovců modelují reliéf terénu,
• činností větru se vytvářejí skalní převisy, pískové duny.

BUČEK, A., LACINA, J. Přírodovědná východiska ÚSES. In Löw, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1.
DEMEK, J. Úvod do krajinné ekologie. Olomouc: UP v Olomouci, 1999. 102 s. ISBN 80-7067-973-5.
FORMAN, R.T.T., GORDON, M. Krajinná ekologie. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5.
HAVRLANT, M., BUZEK, L. Nauka o krajině a péče o životní prostředí. Praha: SPN, 1985. 126 s.
HRADECKÝ, J., BUZEK, L. Nauka o krajině. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2001. 215 s. ISBN 80-7042-804-X.
HRNČIAROVÁ, T. a kol. Krajinnoekologické podmienky rozvoja Bratislavy. Bratislava: Veda, 2006. 316 s. ISBN 80-224-0910-3.
LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0.
MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6.
NOVOTNÁ, D. (ed.) Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Praha: MŽP+Enigma, 2001. 399 s. ISBN 80-7212-192-8.
SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování . Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
STORCH, D. O katastrofách malých a velkých.Vesmír 77, 1998: 558 web tohoto článku: http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar/fs06.html.

*** NAHORU ***