5. PROMĚNY KULTURNÍ KRAJINY

Stupně antropogenní přeměny krajiny

FORMAN a GODRON (1993, s. 282-306) rozeznávají 5 krajinných typů:

Přírodní krajinu - bez významnějších lidských vlivů. Uvidíme zde vysoce spojitou matrici (např. tropický deštný les při pohledu z letadla), která obklopuje řídce se vyskytující enklávy a koridory (téměř bez výjimky podél vodních toků). Většina plošek je výsledkem prostorové proměnlivosti fyzikálních faktorů. Plošky se od sebe značně velikostně liší. Hranice jsou zakřivené, zřídka rovné. Biomasa se nachází u svého vrcholu. Druhová rozmanitost je velmi vysoká.

Obhospodařované krajiny - např. pastviny či les, ve kterých se sice vyskytují původní druhy, ale jsou záměrně obhospodařovány s cílem sklízet produkci. Matrice je stále rozsáhlá, převládá v ní však nyní jen několik druhů pěstovaných pro produkci. Lidské vlivy se omezují na sklizeň produktů a na ovlivňování frekvence požárů. Vyskytují se zde již lidská obydlí, většinou malé shluky domů. Liniové koridory se zde objevují ve velkém množství. Spojitost matrice tak klesá. Mozaikovitost vzrůstá, mezi ploškami začínají převažovat plošky vzniklé poruchou ekosystémů. Rytmy sklizně jednotlivých druhů produkce se pohybují od ročních cyklů pastvy ovcí až po cykly dlouhé několik desítek let při pěstování lesa (tj. rytmy sklizně jsou v širokém časové rozpětí). Značné poruchy cyklů minerálních živin mohou být výsledkem rozsáhlého obhospodařování krajiny (Např. po těžbě většinou prudce narůstají ztráty minerálních živin z ekosystému, postupným opětným zarůstáním ztráty opět poklesnou, je-li však znovuzarůstání brzděno nějakou poruchou, lze očekávat značné úniky minerálních živin (zvláště nitrátů)). Druhová rozmanitost může klesat i vzrůstat, ale vždy počet původních druhů, které mizí, bude větší než počet druhů introdukovaných do enkláv. Několik druhů pěstovaných pro produkci se objevuje monotónně po celé krajině. Začínají mizet živočišné druhy s rozsáhlými areály a druhy stojící na konci trofického řetězce (medvěd, vlk aj.).

Obdělávaná krajina je krajina, ve které jsou jednotlivé vesnice a enklávy s přírodními nebo obhospodařovanými ekosystémy roztroušeny mezi převažujícími obdělávanými plochami. Nejvýznamnější charakteristikou obdělávané krajiny je její geometrizace, tj. narovnání linií. Doprovodná zeleň vodních toků je často zničena, zatímco koridory používané k obdělávání polí či spojující vesnice jsou zastoupeny bohatě. Spojitost matrice je zpravidla nízká hlavně díky rozsáhlé síti koridorů. Pokud v krajině převládá pěstování jedné plodiny, matrice pokrývá velkou část celé krajiny. Pokud se pěstuje současně několik plodin, které jsou mezi sebou promíchány, může být problém, co máme za matrici považovat. S porovnáním s krajinou obhospodařovávanou v krajině obdělávané vzrůstá hustota plošek, ale variabilita jejich velikosti se snižuje. Plošky daleko častěji vznikají obděláváním. Vyskytují se zbytky přirozené vegetace. Intervaly mezi sklizněmi jsou pravidelné. Vysoká úroveň sklizně závisí na dodávání živin ve formě hnojiv. Vyplavování živin a ztráty půdy erozí jsou vysoké. Biodiverzita prudce klesá - několik plodin se preferuje, ostatní jsou chemicky či mechanicky odstraňovány. Roztroušené zbytky přírodních ekosystémů jsou také chudé na druhy, což je důsledek opakujících se poruch a jejich izolace. To vše může vézt k vymizení jednotlivých druhů z krajiny.

Příměstské krajiny jsou na přechodu mezi městem a volnou krajinou. Jsou tvořeny heterogenní směsí sídel, obchodních center, obdělávaných polí a přirozené vegetace. Zastoupení liniových koridorů vzrůstá, doprovodná zeleň vodních toků se vytrácí. Plocha matrice a její spojitost je minimální. Hustota mozaikovitosti dosahuje maxima. Vytvořená mozaika je směsí ploch vzniklých introdukcí a plošek zbytků původní vegetace. Druhové bohatství je vysoké, obvykle vyšší než příměstské krajiny (např. díky druhům pěstovaných v zahradnických školkách). V zastavěných částech se vyskytuje mnoho nepůvodních druhů, včetně škůdců, parazitů a plevelů.

Městské krajiny jsou krajiny se zbytky parkových ploch roztroušených v husté zástavbě. Koridory jsou tvořeny ulicemi tvořících síť. Je zde vysoká hustota plošek introdukovaných. Jiné koridory a plošky jsou zastoupeny minimálně. Celý ekosystém je založený na importu rostlinné a živočišné potravy z okolí. Vstupy dále zahrnují sluneční světlo, vodu, paliva apod. Výstupy jsou ve formě splašků, odpadů, tepla apod. Rozmanitost druhů je obecně nízká.

Další možné vysvětlení pojmů přírodní krajina a kulturní krajina:

Přírodní krajina je krajina bez významnějších zásahů člověka; je tvořena pouze prvky přírodního charakteru, jako je hornina, půda, vodstvo, ovzduší, flóra a fauna. Hranice mezi jednotlivými krajinnými složkami jsou nevýrazné. Plošky vznikají změnou abiotických faktorů (oheň, vichřice, povodeň). Koridory jsou většinou podél vodních toků. Ve velikosti plošek je značná variabilita. Biomasa je na hranici maxima. Produkce je zcela spotřebována na udržení této biomasy, čistá produkce využitelná pro člověka je nízká. Vyplavování živin do toků je minimální. Druhová rozmanitost je vysoká (NOVOTNÁ, 2001, s. 264).

Kulturní krajina je mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému působení různý přísun dodatkové energie (BUČEK, LACINA, 1990, s. 9-28).

Na základě intenzity antropického vlivu lze kulturní krajinu dále diferencovat dle SKLENIČKY (2003, s. 18) na:

• Vlastní kulturní krajinu: kde rovnováha mezi působením antropogenních a ostatních faktorů je zachována. V plné míře přetrvává i autoregulační schopnost na jednotlivých úrovních ekosystémů. Obdobou této subkategorie v krajině-ekologickém pojetí je harmonická kulturní krajina, v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů.
• Narušená kulturní krajina: antropické vlivy ve větší míře narušují stabilitu přírodních složek. Přesto je zachována autoregulační schopnost ekosystémů a jejich schopnost restaurace.
• Devastovaná krajina: dochází k těžkému narušení autoregulačních schopností a náprava je možná jen za předpokladu značných energetických vstupů a ekonomických prostředků.

HRADECKÝ A BUZEK (2001, s. 114-117) uvádí členění krajiny z hlediska intenzity antropogenních zásahů do původní přírodní krajiny. Vymezují 6 základních krajinných typů:

1. přírodní krajiny bez hospodářského využívání:

• polární krajina,
• vysokohorská krajina,
• pouštní krajina.

2. přírodní krajiny s potenciálními možnostmi využívání:

• krajina deštných rovníkových pralesů,
• krajina tajgy.

3. extenzívně využívané přírodní krajiny:

• krajina tundry,
• krajina alpínských luk.

4. extenzívně využívané přechodné krajiny:

• krajina listnatých lesů,
• krajina savan.

5. zemědělské kulturní krajiny:

• zemědělská krajina,
• rekreační krajina.

6. městské kulturní krajiny

ad 1. Přírodní krajiny bez hospodářského využití:

• Polární krajina je téměř neporušená, biota je zastoupena sporadicky a bohaté surovinové zdroje v důsledku klimatických poměrů resp. i na základě mezinárodních dohod nejsou využívány.
• Vysokohorská krajina s členitým reliéfem, drsným klimatem a svéráznou biotou se vyskytuje na všech kontinentech, avšak přírodní podmínky jsou pro trvalá lidská sídla velmi nevýhodné. Tato krajina je místy podle reliéfových možností překlenuta komunikacemi. K jejímu částečnému narušení (např. v Alpách) dochází v souvislosti s vysokohorskou turistikou, lyžováním a horolezectvím, protože v návaznosti na tyto rekreační aktivity se budují nejen komunikace, ale i další infrastruktura, především v hospodářsky vyspělých státech (příkladem je Rakousko a Švýcarsko).
• Pouštní krajina má nedostatečné srážky, nízkou vlhkost vzduchu a vysoké teploty s velkými rozdíly mezi dnem a nocí. Biota je velmi skromná. Základní příčinou nevyužívání této krajiny ve větším měřítku člověkem je nedostatek vody. Stálí obyvatelé pouštních oblastí se do jisté míry přizpůsobili těmto nepříznivým podmínkám vytvořením specifického obytného prostředí a zvláštních sociálních vztahů.

ad 2. Přírodní krajiny s potenciálními možnostmi využívání:

• Krajina deštných rovníkových pralesů má největší souvislou rozlohu v Brazílii (Amazónie), je zastoupena také ve střední Americe, v rovníkové Africe, v jihovýchodní Asii a na Nové Guinei. Vysoké srážky a teplota podmiňují vysokou relativní vlhkost vzduchu (90 % a více), což umožňuje zastoupení velmi pestré bioty s vysokou druhovou diverzitou. Terén je silně zamokřen a jediným komunikačními koridory pro člověka jsou zpravidla toky. Původní obyvatelé jsou svým nenáročným způsobem života přizpůsobeni zvláštnostem tohoto přírodního prostředí. Pronikání lidí z jiných oblastí je spojeno především s výskytem a těžbou vzácných dřevin a nerostných surovin. Kácení původních pralesních porostů vede k nadměrné erozi. Ničení pralesních porostů může mít i globální důsledky, především na bilanci oxidu uhličitého a kyslíku.
• Krajina tajgy severní polokoule je zastoupena především odolnými jehličnany. Na rozdíl od severoevropské, a především severoasijské tajgy, má severoamerická tajga bohatší druhovou skladbu. Tajga má drsné klimatické podmínky, půda není vhodná pro zemědělské obdělávání a trvalá sídla jsou zpravidla jen v oblastech těžby surovin.

ad 3. Extenzívně využívané přírodní krajiny:

• Krajina tundry na severu Asie, Evropy a Severní Ameriky má dlouhou studenou zimu a průměrná teplota nejteplejšího měsíce nepřesahuje 10°C. I přes nízké srážky (200 - 300 mm za rok) je terén v letním období silně zbahnělý, protože permafrost je pro vodu nepropustný. Původní osídlení člověkem je řídké, avšak i v této krajině se začínají těžit suroviny.
• Krajina alpských luk v horských oblastech je na jednotlivých kontinentech v různých nadmořských výškách, což je dáno především postavením v horizontálním geomu, ale také expozicí. Krajina mezi horní hranicí lesa a nivační zónou je ohrožována lavinami, resp. skalním řícením. Je sezónně využívána jako pastvina, místy se v ní pěstují i nenáročné plodiny. Její původní ráz se může negativně změnit intenzívní vysokohorskou turistikou, výstavbou komunikací a dalších objektů obslužné sféry.

ad 4. Extenzívně využívané přechodné krajiny:

• Krajina listnatých lesů je zastoupena především na severní polokouli a je omezena na území, kde ve vegetačním období aspoň po 4 měsíce je průměrná teplota vyšší než 10°C a srážky v nejteplejším měsíci dosahují aspoň 100 mm. Tato krajina je silně ovlivněna člověkem, protože se rozkládá v nížinách a vrchovinách s nízkou reliéfovou energií. Původní listnaté porosty byly vykáceny a na jejich místech vznikla kulturní step (tyto změny jsou typické pro střední a západní Evropu). Došlo k úplné změně druhové skladby lesů a jehličnany se dostaly i do velmi nízkých poloh. V důsledku velkoplošné těžby dřeva jako suroviny došlo k závažnému narušení přírodních procesů, především hydrických a půdoochranných. Tato území, pokud v nich lesní porosty byly zachovány, plní v současné době také funkci rekreační. Lesní oblasti podléhají v současné době různému stupni ochrany - chráněné krajinné oblasti atp. Osídlení těchto krajin je relativně nízké, avšak v místech větších koncentrací obyvatelstva došlo k významným změnám prostředí.
• Krajina savan je v subrovníkovém pásmu a srážky jsou sezónní v rozmezí 1000 - 2500 mm (průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 14 - 24°C). Vyskytují se v Africe, ale také v Jižní Americe, na Malajském poloostrově a v Austrálii. Oblast savan náleží k nejstarším osídleným územím na světě a po staletí tento prostor sloužil jako loviště, v současné době je na tento krajinný typ velký tlak v souvislosti s růstem populace ve třetím světě.

ad 5. Venkovské kulturní krajiny:

• Zemědělská kulturní krajina má z hlediska zájmů člověka základní výrobní funkci v rostlinné a živočišné výrobě. Záleží na přírodních předpokladech, zpracovatelích zemědělských surovin a odběratelech. Plošné zvětšování zemědělské krajiny souvisí s vývojem lidské společnosti a s její závislostí na růstu produkce potravin. Ještě v 19. století pracovala převážná část lidské populace v zemědělství (asi 75 %), v současné době tento podíl celosvětově klesl pod 50 % a v hospodářsky vyvinutých zemích se pohybuje pod hodnotou 20 %. Hlavního činitele těchto změn lze vidět v mechanizaci a racionalizaci zemědělských prací. I když spektrum zemědělských krajin v různých oblastech světa je velmi rozmanité, společné pro ně je to, že se výrazně změnila druhová skladba rostlinných společenstev do takové míry, že některé druhy zcela vymizely. Mechanickými i chemickými zásahy do půdního krytu se podstatně změnila struktura půdy a řada dalších jejich přírodních vlastností, což přispělo k různým degradačním procesům, především erozi.
• Rekreační krajina do značné míry svým vznikem a funkcemi souvisí s rozvojem urbanizace, především v druhé polovině 20. století v hospodářsky vyvinutých zemích. Na rozvoj strukturních a funkčních prvků rekreační krajiny mají rozhodující vliv přírodní poměry, které určují její atraktivitu.

ad 6. Městské kulturní krajiny:

• Vytvářely se v oblastech starých kultur po tisíciletí. Jejich rozvoj v posledních dvou staletích je vázán na industrializaci. Světovým trendem je růst podílu městského obyvatelstva na celkovém počtu obyvatel a probíhá i v rozvojových zemích. S procesem rozvoje městské krajiny, v níž jsou pozměněny nebo zcela zničeny původní prvky přírodního prostředí, je spojena primárně především průmyslová výroba.

Změny v krajině v důsledku lidské činnosti

Změny krajiny jsou způsobeny stejnými skupinami faktorů, které krajinu tvoří [přírodními (viz kap. kap 2. popř. 4.) a antropogenními]. Intenzita, doba působení a rozsah jsou dány typem faktoru. Změny mohou být pozitivní nebo negativní.

Lidská činnost vědomě i nevědomě zasahuje do biotických i abiotických složek a procesů v krajině, převážně s negativními dopady (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. 218). Dle LIPSKÉHO (1995, s. 77) kromě úpravy rytmů se lidské činnosti v krajině projevují jako přímá narušení a změny krajinné struktury, spojené s exploatací (tj. využití; hospodářské zužitkování; vykořisťování).

Vlivy jednotlivých odvětví lidské činnosti na krajinu (výčet není v žádném případě komplexní) (SEMORÁDOVÁ, 1998):

Lesní hospodářství

• změna reliéfu, vegetačního krytu a vzhledu krajiny zalesňováním nebo odlesňováním,
• ovlivňování atmosférických jevů (klima) lesními porosty,
• ovlivňování vodního režimu krajiny (vliv na vodní bilanci),
• ovlivnění eroze.

Zemědělství

• změna reliéfu, vegetačního krytu, estetiky krajiny (zápach),
• vytváření podmínek pro vodní a větrnou erozi,
• ovlivnění atmosférických jevů,
• ovlivnění vodního režimu krajiny (meliorace, napřimování toků, likvidace rozptýlené zeleně, vodní bilance),
• ovlivňování kvality povrchových a podpovrchových vod (ochranné prostředky, hnojiva),
• změny vlastností půdy (zhutnění, eroze ...).

Těžba

• změna reliéfu,
• zábory půdy (u povrchové těžby),
• nové těžební tvary v krajině (haldy, odvaly...),
• vliv na spodní vodu,
• znečištění,
• hluk.

Průmysl a energetika

• zábory půdy,
• ovlivnění blízkých i vzdálených ekosystémů (emise...),
• negativní estetika,
• odpady.

Doprava

• zábor půdy, změny reliéfu (zářezy, náspy),
• fragmentace, komunikace působí jako bariéry,
• hluk, prach, vibrace,
• ovlivnění zimní údržbou,
• znečištění.

Příklady změn krajiny v časové a prostorové dimenzi (LIPSKÝ, 1999, s. 17)
106	geologické procesy, vývoj biologických druhů
105	makroklimatické změny
104	utváření makro a mezoreliéfu
103	utváření a vývoj půd
102 - 101	sedimentační procesy, biologické zpětné vazby
měsíce	vodní eroze vyvolaná lidskou činností
hodiny	tajfun, bouře
minuty	zemětřesení

Antropogenní změny životního prostředí (MOLDAN, 2003, s. 16-19)

• v důsledku spalování fosilních paliv již stoupla koncentrace CO₂ ve srovnání s předindustrionálním obdobím (okolo roku 1850) asi o 30%,
• rostou koncentrace dalších skleníkových plynů působících globální změnu klimatu,
• stratosférická ozónová vrstva je významně redukována v globálním měřítku v důsledku přítomnosti chlorovaných a fluorovaných uhlovodíků; největší úbytky zaznamenány nad oblastí jižního pólu, nad Antarktidou (MOLDAN, 2001, s. 47),
• významný je rostoucí obsah sloučenin dusíku a síry (důsledek zvýšení albeda planety, urychlení eutrofizace, změna oxido-redukčních a acidobasických vlastností ovzduší a atmosférické depozice),
• ovlivnění biochemických cyklů prakticky všech prvků,
• sloučeniny dusíku transportované ve vodním prostředí i atmosférou spolu s fosforem působí eutrofizaci sladkovodních, pobřežních i suchozemských ekosystémů,
• pokračuje redukce biologické rozmanitosti (vymírání rostlinných a živočišných druhů nad rámec přirozeného),
• lidmi způsobený přenos druhů po celé zeměkouli má za následek homogenizaci živých organismů a biologické invaze (invazní druhy),
• plocha měst se zdvojnásobuje jednou za 10-15 let,
• celkový počet lidí se zdvojnásobuje za 30-40 let,
• prakticky celý povrch souše (resp. terestrické ekosystémy) je lidmi do jisté míry změněn přímo či nepřímo,
• krajina se fragmentuje dopravou - cestní síť je hustší, zábory půdy povrchem cest,
• více než 60% rybných lovišť je na hranici únosného využití nebo již za ní,
• člověk podstatně mění hydrologický cyklus a využívá významnou část sladkovodních zdrojů, které jsou k dispozici,
• říční systémy jsou zásadně změněny přehradami a umělými kanály,
• zvýšené požadavky na vodu vedly k budování velkého množství přehrad a jiných rezervoárů (MOLDAN, 2001, s. 54),
• okolo 10% všech řek na světě lze považovat za znečištěné, hodnota jejich BSK (měřítko znečištění organickými látkami) překračuje kritickou hranici 6,5mg/l, značná část povrchové vody je dále znečisťována různými toxickými látkami, např. sloučeninami těžkých kovů, odpadními vodami, zbytky pesticidů a dalšími chemikáliemi používanými v zemědělství (MOLDAN, 2001, s. 55),
• v řekách a jezerech stoupá zejména obsah živin, především sloučenin dusíku a fosforu (MOLDAN, 2001, s. 55),
• některá jezera i největší jako je Aralské jezero či jezero Čad, jsou podstatně redukována, protože přítoky do nich jsou plně využity v zemědělství (MOLDAN, 2001, s. 39-81),
• v Evropě se přírodní plochy omezují na roztroušené zbytky původních ekosystémů na nepřístupných horských svazích nebo v příkrých údolích, větší plochy na samém severu Evropy a izolovaná území vysokých hor,
• prakticky žádné evropské lesy (s výjimkou arktických oblastí) nepatří mezi původní přírodní plochy, vždy jsou člověkem do větší či menší míry ovlivněny, a jsou pravidelně obhospodařovány,
• naše lesy mají spíše charakter plantáží,
• v důsledku kombinace přirozených faktorů a nadměrného využívání zemědělských ploch (zejména příliš vysokými stavy dobytka), které překračuje přirozený ekologický potenciál půdy a celého systému přírodních zdrojů včetně klimatických podmínek je způsobena desertifikace půdy (působí snížení výnosů zemědělských plodin, nebo znemožňuje jejich pěstování, snížení produkce biomasy pro pastvu dobytka, snížení a ztrátu vody pro lidské potřeby; v extrémním případě je spojena s postupem písečných dun; nejvíce v Africe),
• v důsledku špatně prováděných závlah (vodou s přílišným obsahem solí, nebo zanedbaní proplachování zavlažovaných ploch) je zasolována půda,
• nebezpečí znečištění půdy toxickými látkami (prostřednictvím atmosférické depozice-u těžkých kovů, nebo okyselujících složek, nebo neuvážené aplikaci hnojiv a pesticidů),
• degradace fyzikálních vlastností půdy (zhutňování, pojezdem těžkých mechanismů)
• hrozící důsledky změny klimatu (předpokládá se, že v důsledku vzrůstu koncentrací skleníkových plynů vzroste průměrná teplota na zemském povrchu; modelové výpočty ukazují vzrůst teploty o 1,5-4,5 °C při zdvojnásobení koncentrace CO₂ z předindustriální hodnoty 280 ppm - v současnosti se uvažuje i o zvýšení +6°C)
  • náhlá změna mořských proudů nebo monzunů,
  • častější extrémní situace: extrémně teplá obdob, ale i mrazy, silné větry, sucho,
  • možnost poklesu vodních srážek,
  • možná změna říčních průtoků,
  • průvodní jev může být stoupnutí hladiny oceánů, o několik 10tek cm, ve vzdálenější budoucnosti i metrů, (přispěje voda z roztátých ledovců, zejména pokud by došlo k tání ledovcových mas v Grónsku a Antarktidě),
  • živelné pohromy negativně ovlivní zemědělství, veškerou hospodářskou činnost, zvláště dopravu a výstavbu),
  • pozemské biomy se nedokáží rychle klimatické změně přizpůsobit a mohou být poškozeny (zvláště lesy mírného pásma), pravděpodobně nejvíc a bezprostředně jsou ohroženy korálové útesy (trpí zvýšenou teplotou mořské vody),
  • podpora rozšiřování škůdců chorob, invazních druhů rostlin a živočichů,
  • škody na lese (sucho, požáry aj.),
• koncentrace troposférického ozonu nad Evropou a jinými vyspělými státy stoupá a boj proti němu je obtížný, ovzduší znečistěné ozonem označujeme jako letní (fotochemický) smog (podílí se na škodách na úrodě a zejména na lesích),
• mořský rybolov decimuje rybí populace, ale i ostatní druhy tohoto ekosystému (používání dlouhých vlečných sítí),
• mořský plankton-základna potravních řetězců v mořích a oceánech, zejména fytoplankton, je ohrožen změnami chemickými (vyústění odpadních vod), ale i zvýšeným příkonem UV záření ze slunce v důsledku redukce ozonové vrstvy,
• úbytky mokřadních ekosystémů,
• využívání geneticky modifikovaných organismů (obavy z neočekávaného chování těchto organismů v prostředí, možnost přenosu genů z GMO na přírodní druhy - což může vézt k vytvoření nových škůdců jako výsledek hybridizace, nebezpečí vytlačení původních druhů - agresivní chování, mohou narušovat potravní řetězec, obecně mohou mít negativní vliv na biodiverzitu, mohou být nebezpečné pro lidské zdraví např. skrze nové alergeny, může se taktéž výšit rezistence patogenů vůči antibiotikům, mohou produkovat neočekávané toxiny),
• výrazné je odlesňování v tropických rozvojových zemích - mizí tropický deštný les (dnešní rychlost se odhaduje mezi asi 130 -170 tis. km²/rok),
• lesy jsou dále ohrožovány fragmentací (rozdrobováním), silnicemi a jinou infrastrukturou, kyselou atmosférickou depozicí, troposférickým ozonem, eutofizací, depozicí dalších toxických látek (těžké kovy, perzistentní organické škodliviny), změnou klimatu, mimořádnými událostmi (požáry)

Charakter narušených a devastovaných krajin

Devastovaná krajina: dochází k těžkému narušení autoregulačních schopností a náprava je možná jen za předpokladu značných energetických vstupů a ekonomických prostředků (SKLENIČKA, 2003, s. 18). V devastované (zpustošené) krajině je přírodní struktura zcela přeměněná, přírodní složky krajiny zničené nebo zatlačené do marginálních (okrajových; mezních) poloh. Nulová je autoregulační schopnost krajiny. Příkladem jsou průmyslové aglomerace se soustředěním těžkého průmyslu a oblasti devastované těžbou nerostných surovin (LIPSKÝ, 1999, s. 95).

Degradační a regenerační procesy v krajině

• Změny reliéfu a estetického vzhledu krajiny (terasy, technická, budovy velkokapacitních chovů zvířat dominující v krajině, velké půdní celky, změny krajinného rázu apod.).
• Vytvářením podmínek pro zvýšenou vodní a větrnou erozi.
• Ovlivňování atmosféry (pachy, uvolňování CO₂-hlavně při změnách TTP na OP (mineralizace), NO - uvolňován při hnojení chlévským hnojem, amoniak - ŽV, emise z postřiků při aplikaci herbicidů, z provozu zemědělské techniky, změny mikroklimatu v důsledku odvodňování a zavlažování (provádění meliorací).
• Ovlivňování vodního režimu krajiny urychlování odtoku vody z krajiny, meliorace, snížená retence (likvidace rozptýlené zeleně v krajině).
• Ovlivňování kvality povrchových a podpovrchových vod splachování hnojiv a ochranných látek z polí do vodních toků a nádrží.
• Změnami vlastností půdy, složení půdní flóry a fauny.

Regenerační procesy v zemědělské krajině:

• ekologické zemědělství,
• řešení komplexních pozemkových úprav,
• ÚSES,
• vhodné rozdělení oblastí na produkční a LFA,
• krajinotvorné programy.

Příklady regeneračních a degradačních procesů
Regenerační proces - samočisticí proces vody
Samočisticí proces vody je její schopnost rozkládat za účasti biocenóz vodních organismů organické látky na jednodušší až minerální látky nebo je jiným způsobem odstraňovat z vody (srážením, usazováním). Na samočisticím procesu se tedy podílejí síly fyzikální (koagulace, sedimentace), chemické (oxidace, redukce) a biologické. Samočisticí schopnost je závislá především na stupni oživení vody bakteriemi, sinicemi, řasami, vodními rostlinami a živočichy (na druhovém složení, počtu i biomase), přísunu kyslíku, teplotě vody, jejím pohybu a dalších faktorech. Rychlost samočisticího procesu závisí mimo jiné také na délce kontaktu rozkládaných látek s organismy (nebo jejich exkrety), napomáhajícími čištění. Proces je nejintenzivnější na povrchu těles ponořených do vody (povrch stébel, listů, kořenů). Za normálních aerobních poměrů v toku je délka úseku, v němž dojde k odbourání určitého množství organických látek, přímo úměrná rychlosti proudu (čím větší rychlost vody, tím delší úsek je třeba k odbourání určitého množství org. látek). Záleží však i na výšce vodního sloupce, turbulenci, rychlosti difůze kyslíku z ovzduší do vody, průhlednosti vody a stínění vodního toku. Zregulované toky mají až 5x nižší samočisticí schopnost než toky přírodní, neregulované (HETEŠA, SUKOP, 1994, s.119).

Degradační proces - Skleníkový efekt
Ohřátí atmosféry přímo slunečním zářením je podstatně menší než od zemského povrchu. V atmosféře může být pohlceno nejvýše 25% ze záření dopadajícího na horní vrstvu atmosféry. Naopak téměř 50% původního slunečního záření je pohlcováno aktivním povrchem, a dochází tak k jeho ohřátí. Následně aktivním povrchem vyzařované dlouhovlnné záření je selektivně v atmosféře pohlcováno některými plyny. Tímto procesem dochází ke zvyšování teploty vzduchu, zvyšování vyzařování dlouhovlnné radiace atmosférou. Část tohoto záření přichází zpět k aktivnímu povrchu a přispívá tak ke snížení jeho ochlazování, tedy k udržení určité teploty. Tento proces, typický pro atmosféru nazýváme skleníkový efekt. Zjednodušeně řečeno je dán tím, že atmosféra v globálním měřítku dostatečně dobře propouští k zemskému povrchu krátkovlnné sluneční záření, avšak dlouhovlnné vyzařování zemského povrchu výrazně pohlcuje a z části vyzařuje zpět k povrchu. Skleníkový efekt je v atmosféře vyvoláván tzv. radiačně aktivními plyny (RAP), též skleníkovými plyny. Přírodními RAP jsou CO₂, a vodní pára (podíl na skleníkovém efektu asi ze 65-70% společně s CO₂ asi z 85%). Se znečištěním atmosféry se zvyšuje koncentrace a počet RAP, roste obsah CO₂, metanu, halogenovaných uhlovodíků (zastoupených zejména tzv. freony), NO,O₃ a dalších. Ovlivnění radiační bilance je dáno koncentrací plynů, vlnovou délkou, ve které absorbuje, a účinností pohlcení. Antropogenní působení se projevuje v ovlivnění bilance dlouhovlnné radiace neustálým zvyšováním koncentrací RAP. Dochází tedy tak k vyššímu ohřívání vzduchu a menšímu ochlazování zemského povrchu, tedy ke zvyšování teplot. Souhrnně hovoříme o nebezpečí globálního oteplování (ROŽNOVSKÝ, HAVLÍČEK, 2002, s. 52-53).

Degradační proces - Kyselý déšť a acidifikace půdy
Hlavní příčiny kyselé atmosférické depozice, označované populárně jako kyselý déšť, jsou emise oxidu siřičitého (SO₂), který vzniká zejména spalováním hnědého uhlí, a emise oxidů dusíku (NO_x) způsobené hlavně vysokoteplotním spalováním v automobilových motorech. SO₂ a NO_x v atmosféře a na povrchu vegetace dále oxidují za vzniku kyseliny sírové a kyseliny dusičné, které snižují pH srážkové vody. Tato kyselá voda startuje řetěz reakcí vedoucích k okyselení půd a povrchových vod, jehož důsledkem jsou uhynulé horské lesy, kyselé povrchové vody bez ryb, podzemní vody s vysokým obsahem toxických kovů uvolněných z půd a hornin. V České republice hraje nejdůležitější roli v okyselování půd kyselina sírová. Z atmosféry se na zemský povrch dostává dvěma mechanizmy. Prvním je vlastní kyselý déšť, správněji "mokrá depozice", druhým je "suchá depozice" síry. Ta se uplatňuje v oblastech s vysokými koncentracemi SO₂ v ovzduší. Mechanizmus suché depozice je zhruba následující: SO₂ a síranový aerosol z atmosféry se zachycují na povrchu vegetace, kde SO₂ oxiduje na H₂SO₄, která je při nejbližším dešti spláchnuta do půdy. Nejvíc síry zachycuje smrkové jehličí, listnaté opadavé dřeviny jí zachytí výrazně méně. Suchá depozice síry tvoří na území ČR zhruba dvě třetiny celkové depozice a je rozhodujícím faktorem okyselování zalesněných oblastí. Vedle množství depozice rozhodují o stupni okyselení vlastnosti půd, zejména množství bazických kationtů ( Ca²⁺, Mg²⁺, Na⁺, K⁺), jejichž zdrojem je zvětrávání podložních hornin. Čím více je v půdách bazických kationtů, tím jsou odolnější, protože mohou déle neutralizovat kyselý přísun z atmosféry. Nejméně odolné jsou horské půdy, které mají malou mocnost a přirozeně nízké množství bazických kationtů. V horách se devastující vliv kyselých dešťů projevuje nejdříve, protože jsou v nich vysoké srážky, časté mlhy, vysoká rychlost větru a převaha smrkových monokultur. To celkovou depozici síry výrazně zvětšuje.

Ekologie obnovy

přímé postupy:

• zcela uměle (de novo),
• přenosem částí ekosystémů ("transfery"),
• rehabilitací dosavadních ekosystémů dosevy, dosadbami, odstraněním nežádoucích druhů apod.,
• řízenou sukcesí (s využitím např. aktivit uvedených v předchozím bodě),
• spontánní sukcesí,

nepřímé postupy, změnou stanovištních faktorů:

• změnou abiotických faktorů (často jednorázově),
• změnou biotických faktorů (např. "biologický boj"),
• změnou hospodaření (managementu).

Obnova biotopů v kulturní krajině

Biotop je soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů (zákon č. 114/92 Sb.)

Biotop je soubor veškerých abiotických i biotických faktorů, které na konkrétním místě ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Pojem se vždy vztahuje ke konkrétnímu druhu či společenstvu (MATĚJÍČEK a kol., s. 13, 2007). Je to typ prostředí z hlediska organismů, které jej obývají. O biotopech v pravém slova smyslu vždy můžeme mluvit jen z hlediska konkrétního druhu organismu. Určité druhy najdeme pouze v určitých biotopech (SÁDLO, STORCH, 2000, s. 8-9).

V rámci krajinotvorných programů (Program revitalizace říčních systémů, Program péče o krajinu) probíhá obnova biotopů. I v rámci soustavy NATURA 2000 má probíhat ochrana, uchování a obnova biotopů a stanovišť, které bude zahrnovat zejména následující opatření:

• zřizování chráněných území,
• řízenou péči o prostředí v souladu s ekologickými potřebami stanovišť uvnitř i mimo chráněná území,
• obnovu zničených biotopů,
• vytváření biotopů.

LIPSKÝ (1999, s. 118) uvádí, že při obnově biotopů se lze do jisté míry spolehnout na spontánní přirozenou sukcesi, existují však i závažné důvody pro aktivní účast člověka. V mnoha důvodech je potřebná reintrodukce původních druhů, jejich cílená podpora a ochrana. Obnovou narušené krajiny a jejích narušených nebo zaniklých biotopů se zabývá zmíněná ekologie obnovy (restoration ecology).

Způsoby obnovy biotopů (LIPSKÝ, 1999, s. 118)

• Rekonstrukce (vytvoření biotopu, který je kopií původního).
• Rehabilitace (využije se, není li možná rekonstrukce např. v důsledku nevratných změn - nový biotop je relativně podobný původnímu).
• Rekultivace (vytváří se společenstvo zpravidla značně odlišné od původního, cíle rekultivace nemusí být jen ochranářské, ale jsou i rekreační, estetické aj.).

Některé úmluvy počítající s ochranou biotopů

Ramsarská úmluva - Úmluva o mokřadech, které mají mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva. Je to první celosvětová mezivládní úmluva na ochranu a moudré využívání přírodních zdrojů. Jedná se tak o jedinou úmluvu chránící určitý typ biotopu - mokřady. Mokřady se v této Úmluvě rozumí území s močály, slatinami, rašeliništi a vodami přirozenými nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i tekoucími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje 6 metrů. Úmluva ukládá členským zemím vyhlásit na svém území minimálně jeden mokřad mezinárodního významu, který svými přírodními hodnotami odpovídá schváleným kritériím a zařadit ho do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Stát se tím rovněž zavazuje, že zapsaným mokřadům věnuje zvýšenou péči a ochranu.

Mokřady mezinárodního významu v ČR: Šumavské rašeliniště, Třeboňské rybníky, Břehyně a Novozámecký rybník, Lednické rybníky, Litovelské Pomoraví, Poodří, Krkonošská rašeliniště, Třeboňská rašeliniště, Mokřady Dolního Podyjí, Mokřady Pšovky a Liběchovky, Podzemní Punkva, Krušnohorská rašeliniště.

Bonnská úmluva - Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů. Hlavním cílem Úmluvy je zabezpečení ochrany stěhovavých živočichů v celém areálu jejich rozšíření, tj. na hnízdištích, tahových cestách i zimovištích. Součástí Úmluvy jsou dva seznamy ohrožených druhů. Příloha I vyjmenovává druhy kriticky ohrožené v celém nebo v podstatné části svého areálu rozšíření a zasluhující tedy přísnou ochranu. Státy s výskytem takových druhů (tzv. areálové státy) by měly zakázat jejich úmyslné zabíjení, poškozování nebo rušení, zajistit aktivní ochranu jejich stanovišť a omezovat vlivy znesnadňující jejich migraci.

EUROBATS - Dohoda o ochraně populací evropských netopýrů. Dohoda byla uzavřena v souladu s ustanoveními Bonnské úmluvy. Dohoda byla sjednána s vědomím, že existuje vážné ohrožení netopýrů ničením jejich přirozeného prostředí, narušováním jejich shromaždišť a používáním některých pesticidů. Každá smluvní strana dohody zavede příslušná legislativní a administrativní opatření k ochraně netopýrů.

Bernská úmluva - Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry. Cílem této Úmluvy je ochrana živočichů a rostlin celoevropského významu, jejich stanovišť (biotopů), zejména ohrožených druhů, stěhovavých druhů a druhů, jejichž ochrana vyžaduje celoevropskou spolupráci.

Úmluva o biologické rozmanitosti - Cílem Úmluvy je ochrana biodiverzity, tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, jejich genetického základu a různorodosti ekosystémů. Státy mají suverénní právo využívat své vlastní zdroje v souladu se svou ekologickou politikou, jsou však i odpovědné zajistit, aby svými aktivitami nepůsobily škody životnímu prostředí jiných států nebo území za hranicemi národní působnosti. Cíle mají být sledovány v souladu s jejími příslušnými ustanoveními. Jsou to ochrana biodiverzity, trvale udržitelný způsob využívání jejích složek, a spravedlivé a rovnocenné rozdělení přínosů, plynoucích z využívání genetických zdrojů, včetně odpovídajícího přístupu ke genetickým zdrojům a odpovídajícího předávání příslušných technologií při zohlednění všech práv na tyto zdroje a technologie a včetně odpovídajících způsobů financování.

Sukcese, řízená sukcese

Jestliže půdní podmínky znemožňují tvorbu vyspělých půd, vzniká trvale blokované sukcesní stadium - edafický klimax, jehož další vývoj brzdí především půdní podmínky (např. lužní lesy, bory na píscích a skalách) (MÍCHAL, 1994, s. 121). SVOBODA (1971, s. 67- 68) uvádí, že primární sukcese na písčitých dunách a na nově vytvořených vrstvách lávy dosáhne klimaxu za velmi dlouhou dobu (i 1000 let), zatímco sekundární sukcese na pasekách a opuštěných pastvinách probíhá mnohem rychleji (stačí max. 200 let, aby vznikl ve vlhkém klimatu les). Se změnami vegetace v průběhu sukcese se mění i zoocenózy.

Rozlišujeme 2 typy sukcese (MÍCHAL 1994, s. 121):

• Primární sukcese - dlouhodobý, několik staletí trvající proces postupné změny prostředí dosud neovlivněného biotickým společenstvem spontánně se vyvíjejícími společenstvy (např. osídlení nerekultivované skládky, lávového příkrovu po sopečné erupci).
• Sekundární sukcese - relativně krátký proces obnovy kteréhokoliv ze stadií primární sukcese, poté co toto stadium bylo zničeno přírodními faktory (požár, vichřice, záplava) nebo lidskou intervencí. Probíhá v prostředí s vyvinutou a víceméně uchovanou půdou se zásobou diaspor (semen, výtrusů apod.).

Při sukcesi probíhají tyto hlavní strukturální a funkční změny ekosystémů (ODUM, 1971 in MÍCHAL, 1994, s. 121)

• Celková biomasa stoupá, v klimaxu kulminuje.
• Stoupá pokryvnost a listová plocha, vyplnění prostoru společenstvem se komplikuje, a tím se zdokonaluje využití sluneční energie primárními producenty.
• Stoupá vertikální patrovitost.
• Dominance druhů zaměřených na rychlý růst (R stratégové) se přesouvá k druhům zaměřených na úspěch v mezidruhové kompetici (K-stratégové).
• Celková hrubá produkce biomasy stoupá a po kulminaci se při mírném poklesu v klimaxovém stadiu stabilizuje. Hrubá produkce přepočtená na jednotku biomasy klesá a v klimaxu se také ustálí.
• Čistá produkce se v klimaxovém stadiu blíží nule, protože roční přírůstek biomasy se zhruba rovná jejímu odumírání a ztrátám respirací v průběhu roku.
• Rozklad opadu je v průběhu sukcese stále významnějším faktorem tvorby půd. Obsah humusu a celkového dusíku v půdě stoupá, množství živin vázaných v živé i odumřelé biomase v klimaxu vrcholí.
• Struktura celého ekosystému se v průběhu sukcese komplikuje, komplikovanost vrcholí v klimaxu.
• Druhové bohatství vrcholí ve středních stadiích sukcese, v pozdních stadiích a v klimaxu klesá.
• Rychlost výměny živin mezi biotickým prostředím a abiotickým subsystémem zprvu roste, v pozdních stadiích sukcese značně klesá. Minerální oběhy se tím uzavírají, výstupy z ekosystému jsou v klimaxovém stadiu minimální.

Tím stoupá odolnost rostlinného společenstva i celého ekosystému vůči narušení zvenčí. V závěrečných fázích sukcese se však po narušení tempo návratu do původního stavu ve srovnání s "ranějšími" stadii zpomaluje.

Aktivita člověka podporuje záměrně vývojově mladá, nezralá sukcesní stadia (pole, kulturní louky, lignikultury) za účelem vyšší produkce (zpočátku rychlý růst a vyšší přírůstek biomasy). Důsledky pro lidstvo jsou: likvidace velkého množství druhů, vliv na biochemické koloběhy (dnes už na globální úrovni), nízká ekologická stabilita ekosystémů v krajině (MADĚRA, rukopis předmětu ekologie).

Zásahy člověka vyvolávají většinou sekundární sukcesi. Tam, kde činnost člověka polevuje, vznikají nová stadia, která zahajují sukcesi směrem k lesu nebo k jinému konečnému (klimaxovému) společenstvu. Hospodářské zásahy vyvolávají opakované osídlování ploch, na kterých byla trvalá společenstva zničena požáry, klučením, pastvou, nebo jiným způsobem. Člověk je tedy nucen neustále přerušovat sukcesi (výboje lesa) a hájit si tak obdělávanou plochu. Na místech původních ekosystémů tak vznikají náhradní společenstva udržovaná člověkem (SVOBODA, 1971, s. 65). Zhorší-li se podmínky prostředí (eroze, imise), může nastat tzv. zpětná (regresní) sukcese, při které dochází k degradaci biocenózy a vzniku sukcesně mladších stadií (LAŠTŮVKA, KREJČÍ, 2000, s. 129).

Řízená sukcese
Řízená sukcese je jednou z metod péče o nově založené krajinné prvky nebo o rekultivované plochy. Je to nástroj ke zvýšení stability a biodiverzity. Pomáhá nastartovat proces sukcese a směřovat jej žádoucím směrem. Jedním z nejdůležitějších principů řízené sukcese je monitoring. Metoda představuje přírodě blízký přístup při sanacích recentních a poškozených prvků ve volné krajině. Vychází z autoregulačních schopností vegetace a z přirozených procesů obnovy biocenóz. Základním východiskem je znalost jednotlivých sukcesních stádií ve vztahu k typu a vlastnostem konkrétního substrátu. Vlastní postup zahrnuje podporu spontánně vznikající vegetace, její dolaďování a posilování, zejména dosadbou původních druhů rostlin. Využívá se např. při ekologické obnově lokalit postižených hornickou činností, nebo jako možnost péče o prvky ÚSES.

Jedná se o způsob, při kterém je vývoj rostlinných společenstev na daném území významně ovlivňován člověkem, a to tak, aby tyto fytocenózy v co nejkratší době dosáhly požadovaných vlastností. K nejčastěji používaným metodám řízené sukcese patří introdukce rostlinného materiálu a různé způsoby údržby porostu (mulčování, borkování, sečení).

Řízená sukcese je metodou ekologické obnovy krajiny ovlivněné lidskou činností (např. hornickou, těžební) s cílem obnovy ekologické stability a s celkovou ochranou biologické rozmanitosti v území. Metoda představuje přírodě blízký přístup při sanacích (odstranění škod na krajině úpravou území a územních struktur) recentních a poškozených prvků ve volné krajině. Vychází přitom z autoregeneračních schopností vegetace a z přirozených procesů obnovy biocenóz. Základním východiskem je znalost jednotlivých sukcesních stádií ve vztahu k typu a vlastnostem konkrétního substrátu (STALMACHOVÁ, FRNKA).

Řízená sukcese je jednou z metod péče o nově založené krajinné prvky nebo o rekultivované plochy. Jako nástroj pro zvýšení stability a biodiverzity a může pomoci k nastartování procesu sukcese a jeho žádoucímu nasměrování. Konkrétní management pak závisí na typu lokality a záměru, ke kterému mají nově založené plochy sloužit. Jedná se o záměrné ovlivňování přirozeného sukcesního procesu s cílem jej podpořit, urychlit a směřovat ke vzniku společenstev blízkých požadovanému cílovému stavu. Vzniknou tak společenstva, která vykazují odlišné, ale pro účel, za kterým byla založena příznivější parametry, než společenstva která by se vyvinula zcela spontánní sukcesí. Vytyčeného cíle je možné docílit systémem správně volených a zejména provedených zásahů, kterými mohou být transfery rostlin a živočichů za stanovištně podobných lokalit, výsevy a dosevy chybějících druhů rostlin, údržba porostů (kosení), dodávání symbiontů, živin a organické hmoty do půdy a pravidelný monitoring provedených zásahů a aktuálního stavu lokality.

Renaturalizace a revitalizace

BUČEK, A., LACINA, J. Přírodovědná východiska ÚSES. In Löw, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1.
HETEŠA, J., SUKOP, I. Ekologie vodního prostředí. Brno: MZLU v Brně, 1994. 132 s ISBN 80-7157-131-8
PRACH, K. "Restaurační ekologie", či ekologie obnovy? In Vesmír, 74, 143, 1995/3 na webu: http://www.vesmir.cz/clanek.php3?stranka=143&cislo=3&rok=1995&pismeno=
KELE, F., MARIOT, P. Krajina, ludia, životné prostredie. Bratislava: Veda, 1983. 68 s.
LAŠTŮVKA, Z., KREJČÍ, P. Ekologie. Brno: Konvoj, 2000. 184 s. ISBN 80-85615-93-2.
LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0.
MATĚJÍČEK a kol. Malý geografický a ekologický slovník. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2007. 136 s. ISBN 978-80-86034-68-3.
MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6.
MOLDAN, B. (Ne)udržitelný rozvoj: Ekologie, hrozba i naděje. Praha: Karolinum, 2003. 141 s. ISBN 80-246-0769-7.
MOLDAN, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Praha: Karolinum, 2001. 102 s. ISBN 80-246-0246-6.
ODUM, E.P. Základy ekologie. Praha: Academia, 1977.
ROŽNOVSKÝ, J., HAVLÍČEK, V. Bioklimatologie. Brno: MZLU v Brně, 2002. 155 s. ISBN 80-7157-291-8.
SÁDLO, J., STORCH, D. Biologie krajiny. Biotopy České republiky. Praha: Vesmír, 2000. 94 s. ISBN 80-85977-31-1.
SEMORÁDOVÁ, E. Ekologie krajiny. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 1989. 130 s. ISBN 80-7044-224-7.
SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování . Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
STALMACHOVÁ, B., FRNKA, T. Řízená sukcese-principy obnovy hornické krajiny. Článek, původní umístění na www.hgf.vsb.cz/projekty/mzp-640-1-01/2003/konference/StalmachovaFrnka.pdf (vytvořeno prosinec 2007, staženo září 2007)
SVOBODA, P. Krajinárstvo I.. Zvolen: VŠLD, 1971.
Zákon č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

*** NAHORU ***