|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
6. ZĚMĚDĚLSKÁ KRAJINA
Snaha o optimalizaci prostorové a funkční struktury zemědělsky využívané krajinyDUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 118) uvádí, že při prostorové a funkční optimalizaci trvalých druhů pozemků v krajině jde především o stanovení optimální funkce ekosystému. Návrh druhů pozemků a jejich případné změny při komplexních pozemkových úpravách vychází z hodnocení z hlediska optimalizace, prostorové a funkční skladby druhů pozemků v daném území a z návrhu společných zařízení. Při hodnocení lokality se přihlíží k možnému využití z hlediska půdních vlastností (obsah humusu, hloubka půdního profilu, struktura, skeletovitost, geologické vlastnosti aj.), vodních poměrů (výška hladiny podzemní vody, lokalita trpící suchem, výsušná poloha), konfigurace terénu (sklon, členitost), poloha k světovým stranám, vhodnosti pěstování speciálních plodin (sady, vinice, chmelnice). Změny druhů pozemků vyžaduje i návrh společných zařízení (nádrže, suché poldry, cestní síť aj.). Základní pomůckou při delimitaci půdy je systém BPEJ (bonitovaná půdně ekologická jednotka) (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 118). BPEJ je pro účely bonitace zemědělských půd základní mapovací a oceňovací jednotkou (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 37). Dle vyhlášky 327/98 Sb., kterou se stanoví charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci, je bonitovaná půdně ekologická jednotka charakterizována: klimatickým regionem, hlavní půdní jednotkou, sklonitostí a expozicí, skeletovitostí a hloubkou půdy, jež specifikují hlavní půdní a klimatické podmínky hodnoceného pozemku.
Databázi BPEJ pro celé území ČR udržuje a aktualizuje VÚMOP (SKLENIČKA, 2003, s. 45). Orná půda, TTP a lesní pozemky - rozdělení (3 základní skupiny delimitace pro rychlou orientaci) (DUMBROVSKÝ a kol, 2004, s. 118):
Pozemkové úpravyPozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, pozemky se scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. Pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. Pozemkové úpravy jsou upraveny zákonem č.139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky. Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod.
Nová organizace pozemků, půdního fondu a cestní sítěNová organizace pozemků je základním předpokladem optimalizace uspořádání zemědělského půdního fondu vedoucí ke snížení nákladů a zvýšení ekonomické efektivnosti zemědělské výroby. Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování. Kompromis spočívá ve využití krajiny a ke stanovení územních limitů pro různé formy hospodaření v území. Organizace půdního fondu významně ovlivňuje vodní bilanci v povodí. Vhodná velikost pozemků je závislá na několika faktorech a v konkrétních případech je kompromisním výsledkem dvou navzájem protichůdně působících skupin faktorů. Přírodních faktorů, působících ve směru vytváření menších půdních celků a ekonomických faktor, které naopak upřednostňuje tvorbu pozemků dostatečně velkých. Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability. Lokalizace protierozních opatření musí být řešena již v rámci vytváření jednotlivých bloků zemědělské půdy. Při vlastní parcelaci na jednotlivé pozemky je pak nutno zvažovat půdní homogennost, sklonitost a příp. expozici a přirozeně hledisko ekonomické. Stanovit nějakou nejvhodnější obecnou velikost pozemku není možné, protože v každém konkrétním případě ta bude výsledkem zohlednění všech možných vlivů místních podmínek a kromě jiného bude svoji roli hrát i skutečnost, jak velké bude hospodářství, kterému se pozemky budou přidělovat. Delimitace kultur se chápe jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. Představuje členění kultur v rámci organizace půdního fondu na ornou půdu, zahrady, louky, pastviny, vinice, sady a chmelnice. V procesu KPÚ pojem delimitace kultur představuje především optimální rozmístění trvalých travních porostů. V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné. Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav. Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení. Při umísťování nových pozemků v jednotlivých blocích přijde na pořad rozhodování o jejich velikosti a tvaru. Problém velikosti a tvaru pozemku je nastolován většinou jen v případě pozemků orné půdy, neboť jejich obdělávání je obecně náročnější než u ostatních běžných druhů zemědělské půdy (louky, pastviny). Organizace půdního fondu je základním prostředkem ochrany, využívání a také kulturního zvelebování půdy. Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Polohové rozmístění kultur v krajině nesmí být proto náhodné a libovolné, ale musí se přizpůsobit daným poměrům stanovištním (určovaným hlavně polohou, podnebím a půdou). Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj. Půda se vyznačuje různou úrodností, odlišným vodním režimem a také různou protierozní odolností. Zemědělský půdní fond (ZPF) je dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná"). Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. Organizace cestní sítě. Polní cesty jsou účelové pozemní komunikace. Dle SKLENIČKY (2003, s. 221) jsou především opatřením k zajištění přístupu k vlastnickým pozemkům. DUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 143) podotýká, že návrh cestní sítě musí respektovat kritéria dopravní, ekologická, půdoochranná, vodohospodářská, estetická a ekonomická. Konkrétně pak musí návrh cestní sítě splňovat následující kritéria:
Při návrhu cestní sítě je vhodné dle DUMBROVSKÉHO a kol. (2004, s. 143) dodržovat následující zásady:
Podkladem pro řešení cestní sítě v PÚ je posouzení systému a stavu cest, které se přejímají. JONÁŠ a kol (1990, s. 261-262) uvádí, že dle situačního uspořádání polních cest se rozlišují různé soustavy: paralelní (vhodné pro roviny), radiální (členité terény) nebo kombinované (je nejpřizpůsobivější terénu).
Likvidace rozptýlené zeleněRozptýlená zeleň (TRNKA, 2001) byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Za 35 let (1950 -1985) bylo v zemědělské krajině odstraněno 3 600 ha rozptýlené zeleně, 4 000 km liniové zeleně na ploše 1 400 ha a nejméně o 2 000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel. Centrální ani regionální evidence RZ u nás neexistuje. Kvalifikovaný odhad z poloviny 80. let uvádí úhrnnou plochu RZ na území dnešní České republiky v rozmezí 0,3 - 0,5 %. Dle TRNKY (2007) se rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení. Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu. Tato výměra však platí především pro rovinatý terén, v němž by byla RZ optimálně rozmístěna tak, aby plnila především protideflační funkci při respektování funkcí dalších. V členitějším terénu podhorských a vrchovinných oblastí, zvláště tam, kde hrozí či probíhá vodní eroze, by měl být podíl RZ podstatně vyšší - cca 6 % zemědělského půdního fondu. Význam forem RZ byl z pohledu ekologické stability agrocenóz podceněn v domnění, že ve zjednodušených agroekosystémech lze nahradit přirozené autoregulační mechanismy chemizací, především v oblasti ochrany rostlin. Dnešní intenzívně využívané plochy polí a speciálních kultur poskytují životní prostor jen málokterým organismům, obvykle těm přizpůsobivým, které posléze převládnou. Stanou-li se nebezpečnými pro kulturní plodiny, jsou pak jejich stále se opakující gradace tlumeny takřka výhradně pomocí chemických prostředků a začarovaný kruh se uzavírá. Jinak tomu může být, vyskytují-li se v sousedství polí zbytky RZ s vyšším stupněm přírodnosti (remízky, polní lesíky, křoviny, skupiny stromů i solitéry). Ty jsou často přirovnávané k ostrovům v moři kulturních porostů. Pro řadu druhů se stávají přirozenými refugii, neboť zajišťují podmínky pro přežívání i některých dnes již vzácných druhů. Obvykle se jedná o bioregulátory (predátoři, parazité a parazitoidi), kteří nacházejí vhodnou potravu v okolních agrocenózách a vyhledávají si kořist či hostitele právě mezi škůdci polních monokultur. Drobné zvěři poskytuje maloplošná zeleň příznivější podmínky ve srovnání s okolní otevřenou krajinou a chrání ji před extrémními povětrnostními vlivy, ptactvu nabízí četné možnosti k hnízdění. Návrat hodnotné RZ do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé. Aby došlo ke stabilizaci ekologických vazeb v širším krajinném kontextu, je nutné plošné útvary RZ vzájemně propojit. K tomu má posloužit vytvoření sítě záchovných center (biocenter), propojených migračními drahami (biokoridory), což je podstatou koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES). I nejmenší fragmenty hodnotné zeleně pak mohou být do lokálních ÚSES zapojeny jako tzv. interakční prvky.
Unifikace krajinyBěhem totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika. Byla poškozena kostra ekologické stability, ale i paměťová struktura krajiny. Paměťová kostra je tvořena přírodními podmínkami a využíváním krajiny člověkem (v 19. stol byly v centru pozornosti středověké hrady, v posledních letech je pozornost přesunuta na památné stromy, kapličky). Lze tedy pozorovat posun v chápání krajiny ve smyslu nacionálním - hrad symbol rytířské slávy, až ke krajině chápané ve smyslu ekologickém, harmonizujícím, mytickém. Díky výše zmíněným objektům v krajině začíná citová vazba ke krajině domova. Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí). Krajinná mozaika se kvantitativně i kvalitativně mění.TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků. Tento stav krajiny trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století. Z původně racionální potřeby zvětšit rozlohu pozemků, zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal politický cíl. Dobytek se přesunul do velkokapacitních stájí, druhově bohaté louky byly odvodňovány či rozorávány. Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad. Zjednodušování krajinné mozaiky nemělo všude stejně intenzivní charakter. Ve vrchovinných a podhorských oblastech byly postiženy především plošiny, široce rozevřená údolí a říční nivy. Svažité pozemky si alespoň místy zachovaly tradiční vzhled drobnozrnné struktury využívaných a nevyužívaných ploch (drobné vodoteče, kamenice, doprovodné porosty, druhově bohaté louky). Tento ráz krajiny považujeme za žádoucí z hlediska ekologického i estetického TRNKA (2006, s. 197, upraveno). V souvislosti s unifikací krajiny ve smyslu ztráty její heterogenity (přítomnosti rozmanitých maloplošných krajinných prvků biotického i abiotického původu, působícího ekologicky pozitivně či negativně) je vhodné zmínit termín krajinná mikrostruktura. TRNKA (2006, s. 195-198) ji definuje jako heterogenní množinu maloplošných prvků, zejména forem rozptýlené zeleně (např. ekotonové lemy lesního pláště, dále pak kamenice, polní cesty, pěšiny, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavby, ale i negativně působící krajinné prvky jako malé lomy, deponie, polní hnojiště apod.). Lze říci, že procesem unifikace krajiny je mnoho škod způsobeno na těchto krajinných mikrostrukturách. V důsledku scelování orné půdy do obrovských lánů, rozorávání mezí, luk, hnojení, využívání chemických ochranných prostředků a neuvážených celoplošných meliorací prováděných zejména v 50. a 70. letech se ztrácí bohatost a různorodost plošek v krajině. Původně mozaikovitě uspořádaná krajina se stala jednotvárným, chemikáliemi prosyceným útvarem. Zmizely z ní křepelky, koroptve a motýly. Vymizely druhy citlivé na dusík. Snížil se počet ptačích druhů závislých na formačně pestré krajině (např. strnad zelený, zvonek zelený, konopka obecná). Budoucnost není jistá ani u kdysi zcela běžného zajíce polního. Narušené zbytky přírodních krajinných prvků neplní ekostabilizační funkci. Trpí estetika krajiny. Velkoplošná industrializace završená účelovou výstavbou stírá rozdíly mezi jednotlivými typy krajiny. Toky jsou napřimovány, mizí meandry. Matrix orné půdy je všudypřítomná. Zrušením cest (rozorání) se krajina stává neprůchodnou. Mizí tradiční místní názvy z map i podvědomí. Krajina neslouží rekreaci, dá se v ní jen vyrábět (JELÍNEK, 1999, s. 14-16). Zemědělství je jedním z hlavních faktorů utvářejících krajinu. Působí plošně obhospodařováním zemědělských pozemků a bodově umístěním různých objektů a zařízení. Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). LÖW, MÍCHAL (2003, s. 452; s. 453- 454, volně upraveno) v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině. Negativa vidí v centrálním řízení, které není schopno vše rozlišovat, přehlíží místní potenciály a ztrácí schopnost rozlišovat lokální rozdíly, a v kolektivizaci jako boji se soukromým vlastnictvím. Centrální řízení se projevovalo uplatňováním jednotných systémů hospodaření bez ohledu na místní podmínky. V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou. S intenzifikací výroby přichází do krajiny většinou zbytečně vysoké hnojení minerálními hnojivy (tzv. hnojení na jistotu - nižší výnos byl trestán více než mrhání hnojivem a ničení půdy). S nekvalitními hnojivy se do půdy dostaly i cizorodé látky ničící edafon a biotu. Ustájení dobytka bylo bezstelivové, problémem byly i vysoké koncentrace zvířat na jednom místě. Střediska zemědělské výroby se necitlivě zasazovala do krajiny. Kolektivizace vedla k zničení osobního vlastnictví, proslavila se oráním mezí v padesátých letech (rozorání mezí mimo jiné znemožnilo identifikovat pozemky původních majitelů), odstartovala intenzivní erozní procesy v krajině, zhoršila vodohospodářské poměry v krajině a zpřetrhala citové vazby populace k venkovské krajině. Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Schopnost efektivně chemicky eliminovat plevely a libovolně hnojit vedla k zanedbávání osevních postupů. SKLENIČKA (2003, s. 108) uvádí, že kolektivizaci odolalo asi jen 1% soukromníků. Do roku 1990 lze trendy charakterizovat pojmy: Plánované hospodářství - byly naplánovány kvóty pěstovaných plodin, zvířat apod. s cílem zajistit státu soběstačnost ve výrobě potravin (po r. 1990 se zvětšuje důraz na mimoprodukční funkce zemědělství). Velkovýroba - zemědělské pozemky byly svým plošným rozsahem a tvarem přizpůsobovány parametrům a požadavkům velkovýrobní techniky. Stát plně přispívá či plně hradí investiční opatření zaměřená k intenzifikaci využití zemědělských pozemků. Negativní bylo zejména velkoplošné odvodnění. Účelové komunikace měly umožnit pojezd zemědělské techniky s nářadím v pracovní poloze a tak byla doprovodná zeleň navrhována jednostranně. Charakteristické je vysoké procento zornění. Koncentrace - je jedním z používaných prostředků k dosažení požadované efektivity zemědělské výroby. Velikost hospodářských obvodů jednotlivých zemědělských podniků se pohybovala v řádech několika tisíců hektarů. Koncentrace chovaných zvířat v jedné lokalitě dosahovala stovek či tisíců kusů. Podnik obvykle hospodařil na území několika obcí. LIPSKÝ (2000, s. 10) uvádí, že zvyšování koncentrace zemědělské velkovýroby v 70. bylo z hlediska negativního vlivu na krajinu a její stabilitu zřejmě nejproblematičtějším obdobím. Nová blokace pozemků (první etapa změn probíhala v 50. a 60. letech v období socialistické kolektivizace - známé rozorávání mezí a slučování pozemků) znamenala mnohonásobné zvýšení výměry bloků orné půdy a jejich přizpůsobení velkovýrobním technologiím. Uživatelský princip - převažovalo družstevní vlastnictví, soukromé vlastnictví zemědělské půdy bylo zcela potlačeno. Značný rozsah zemědělské půdy patřil státu, samostatně hospodařících rolníků bylo zanedbatelné množství. V rámci souhrnných pozemkových úprav (SPÚ) byla navrhována blokace tak, aby vyhovovala požadavkům koncentrace a parametrům techniky. Navržené bloky obvykle vymezovaly silnice, železnice, větší toky a lesní komplexy. Uvažovalo se i o zornění některých komunikací nižší třídy, aby se vytvořil potřebný hon. Projekty SPÚ měly řešit organizaci půdního fondu, ekonomiku provozu, ale i ochranu a tvorbu krajinného prostředí. Většinou však v projektech převládlo jednostranné hledisko maximální využití mechanizace a snaha respektovat další ekonomické ukazatele. Většina navrhovaných opatření k ozdravení krajiny zůstávala pouze v návrhu (TOMAN, 1995, s. 44). Chemizace - k dosažení plánovaných výnosů v rostlinné výrobě byla aplikována chemická výživa a chemická ochrana rostlin ve značném rozsahu. Při použití nevhodného přípravku nebo nadměrné koncentrace byl ohrožen vodní režim povrchových i podzemních vod, ale i organismy v dané lokalitě. Výsledky exploatativního hospodaření se projevily degradovanou půdní strukturou, zhutněním půdy, snížením obsahu organické hmoty, zvýšilo se zasolení, skeletovitost a obsah cizorodých látek LÖW, MÍCHAL (2003, s. 455). LIPSKÝ (2000, s. 10-11) vymezuje další negativa jako úbytek trvalých travních porostů, odvodnění, rozorání mnoha luk v údolních nivách, likvidaci většiny stabilizačních prvků v zemědělské krajině (zatravněných mezí, rozptýlené zeleně, břehových porostů), rušení staré cestní sítě a výstavbu mohutných objektů zemědělské velkovýroby mimo tradiční vesnický intravilán. Krajinná struktura se tak výrazně zjednodušila (ztratila mikrostrukturu).
Krajinný ráz a změny krajinného rázuKaždá krajina bez výjimky má svůj krajinný ráz. Ne každá krajina však zasluhuje stejnou míru ochrany. Ochrana krajinného rázu se významně podílí na uchování jak přírodní, tak zejména kulturní diverzity. LÖW (1999) dodává, že krajinný ráz zaslouží vyšší ochranu tam, kde je dobře dochován, nebo tam, kde je zvlášť užitečný, nebo kde nejméně překáží jiným aktivitám, nebo tehdy, je-li jeho určitý typ vzácný, nebo tehdy, přejí-li si jej ti, kteří v něm žijí a jimž území patří.Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině (114/92 Sb.). Krajinný ráz je jediným legislativním nástrojem, který měl zamezit realizaci staveb, které sice nepoškozují chráněné území z hlediska zájmů ochrany přírody, ale poškozují estetiku krajiny a její kulturní hodnoty, působí negativně na pozorovatele a obyvatele. K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle zákona č. 114/92 Sb., může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. Příklady nejproblematičtějších staveb a činností z praxe dodává ŠKOUDLÍNOVÁ (2006). Nejkonfliktnější jsou dálnice a rychlostní komunikace (včetně všech doprovodných jevů, kterými jsou motoresty, benzinové pumpy, odpočívadla, velkoplošné poutače, stožáry GSM, hypermarkety, skladové haly a logistická centra apod.), těžba nerostných surovin, nová golfová hřiště, stožáry sítě GSM, nově i větrné elektrárny (zde je situace komplikovaná skutečností, že větrné elektrárny produkují ekologicky šetrnou větrnou energii), výstavba satelitních "vesniček" ve volné krajině bez struktury klasické vesnice, výstavba skladů mimo zastavěná území, oplocování pozemků ve volné, nezastavěné krajině, velkoplošné poutače apod. Stále přetrvávají tendence stavět na zelené louce, nejsou dostatečně využívány tzv. brownfields. Také světelné znečištění se stává stále větším problémem. V minulosti také docházelo ke změnám krajinného rázu v souvislosti s působením člověka v historickém kontextu (kácení lesů na úkor rozmachu zemědělství, odlišnosti hospodaření ve specifických zemědělských soustavách (přílohová, trojpolní aj.), výstavba osad a měst, využívání okolních pozemků právě těchto sídel, modernizace (železnice, elektrifikace), využívání obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, unifikace krajiny zejména v 70. letech). Problematice ochrany krajinného rázu při výstavbě se věnuje i Metodický pokyn (1996). Smyslem posuzování záměrů situovaných do krajiny z hlediska jejich dopadů na krajinný ráz je zkoumat a hodnotit, zda zamýšlená činnost ovlivní kladně či záporně charakteristiky a hodnoty krajinného rázu. Součástí posuzování záměru je i určování podmínek, za kterých při realizaci záměru nedojde ke změně a poškození krajinného rázu.
Eroze, protierozní opatřeníEroze je soubor procesů, které vedou k uvolňování, rozpouštění, obrušování a přemísťování půd a hornin na zemském povrchu. Rozlišuje se eroze říční, mořská, jezerní, ledovcová a větrná. Erozí půdní rozumíme vodní nebo větrné rozrušování půdy a její odnos na jiná místa, kde se ukládá (NOVOTNÁ, 2001, s. 73).Eroze je jevem, který se uplatňuje i bez vlivu člověka - eroze přirozená (geologická). Vinou člověka se však tento jev plošně rozšířil a současně intenzifikoval - dochází ke ztrátě půdy vyšší, než je schopno se na daném místě v daném čase vyvinout přirozenými procesy - zrychlená eroze. Hlavními faktory podmiňujícími vznik zrychlené eroze jsou: odlesnění, klimatické poměry, morfologické poměry (především sklon a délka svahů), vegetační, geologické, půdní poměry a způsob využívání krajiny (nadměrná pastva, nevhodné agrotechnické postupy ...) (SKLENIČKA, 2003, s. 169). Půda je u nás ohrožena především vodní erozí, méně pak větrnou (JONÁŠ a kol., 1990, s. 228). Na erozně ohrožených plochách je třeba půdu chránit protierozními opatřeními (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 129).
Návrh opatření proti vodní erozi G=R.K.L.S.C.P (t.ha-1.rok-1)
G= průměrná dlouhodobá ztráta půdy (t.ha-1.rok-1), Podrobnosti výpočtu viz (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 70; PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005, s. 3-19; HOLÝ, 1978; metodika ÚVTIZ: Ochrana zemědělské půdy před erozí 5/92 a metodika VÚMOP: Doporučený systém protierozní ochrany v procesu komplexních pozemkových úprav19/95). Přípustná ztráta půdy vodní erozí je (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 70):
Je-li vypočtená průměrná ztráta půdy > přípustná, je nutno na pozemku zajistit protierozní ochranu.
Organizační opatření Dělení plodin dle rozdílného stupně ochrany půdy proti vodní erozi (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 129):
Principy zajišťující ochranu půdy proti vodní erozi (DUMBROVSKÝ, 2004; PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005, s. 37- 40; HOLÝ, 1978, s. 203):
Agrotechnická opatření
Biotechnická (technická) opatření
Mezi základní biotechnická opatření patří (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 131; PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005):
Návrh opatření proti větrné erozi MEO - míra erozního ohrožení podle Riedla (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 71)
MEO = v.s-1.100
Podrobnosti k výpočtům viz např. DUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 71-76); PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ (2005, s. 59-64); HOLÝ (1978). Návrh opatření proti větrné erozi lze rozčlenit na organizační, agrotechnické, technické (biotechnické) opatření (PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005, s. 65) Organizační opatření
Agrotechnická opatření
Technická opatření
Pozitivní a negativní důsledky krajinných melioracíČasto se dnes projevuje tendence svádět negativní projevy lidské činnosti v krajině na meliorační opatření. Pod pojmem meliorace si mnoho lidí představí pouze odvodnění. Meliorace však ve své původní podobě zahrnují soubor veškerých opatření, které vedou ke zlepšení kvality půdy. Odvodnění, které je tolik kritizované, je jen jednou z mnoha disciplín zahrnutých v široké škále možných zásahů (VRÁNA a kol., 1998, s. 44). Meliorací tedy může být například zmíněné odvodnění zamokřené půdy, zavlažování půd s nedostatkem vláhy, vápnění silně kyselých půd či vylehčování těžkých půd. Do melioračních úprav řadíme i protierozní ochranu půd a lesnické meliorace (vysazování melioračních dřevin atd.), dnes i pozemkové úpravy.Velký dopad na krajinu v rámci melioračních opatření mělo velkoplošné odvodnění. K velkoplošnému odvádění vody z krajiny koncem 19. století dochází nejprve v rámci protipovodňových opatření, později také pro rozšíření plochy zemědělské půdy (důraz na potravinovou soběstačnost), v posledním období meliorací v 70. a 80. letech 20. století pak rozumné důvody provádění mnohdy chyběly. Řeky byly regulovány, koryta toků byla napřímena a prohloubena - zvýšila se jejich kapacita a zrychlil odtok. Podmáčené louky byly odvodněny (a často obdělány, i když ne vždy úspěšně). JŮVA, DVOŘÁK, TLAPÁK (1987, s. 8) obhajují důležitost odvodnění. To samo o sobě nemá jen negativa. Odvodnění chrání půdu před dalším znehodnocováním nadbytkem vody, zabezpečuje jarní, sklizňové a podzimní práce, umožňuje plné využití mechanizačních prostředků, zajišťuje úrodnost půdy a výnos pěstovaných plodin, zlepšuje životní prostředí sídlišť v zamokřovaných územích (úprava místně závadných vodních poměrů, ochrana před vlhkostí zastavěných prostorů, usnadňování zakládání staveb a komunikací), zlepšuje poměry zdravotní, osidlovací, rekreační, přispívá ke zlepšení celkového stavu a estetického vzhledu sídlišť i krajinného prostředí. Autoři však zdůrazňují nezbytnost zjištění příčiny zamokření a určení vhodného odvodňovacího způsobu. Je totiž zřejmé, že i přebytečná voda v krajině má svůj význam. Lužní lesy a jiné mokřadní ekosystémy s úbytkem vody degradují. Bezvodá krajina se rychleji prohřeje, začne docházet k rychlejším zvratům počasí a snad právě zde lze hledat příčinu častějších a výraznějších klimatických extrémů. Další možné dopady spojené s melioracemi a odvodněním jsou úbytek biotopů a tím i druhů (např. bekasína otavní, čolek karpatský, vstavač trojzubý), změna druhové skladby lučních i lesních porostů, zahloubení a zatrubnění toků, snížená retenční schopnost krajiny, vysychání krajiny a malá biodiverzita agrocenóz, likvidace liniové zeleně, polních cest, nadměrné hnojení a užívání pesticidů. JELÍNEK (1999, s. 14-15) k tomu dodává, že meliorace se od 50tých let 20. století v podstatě omezovaly jen na odvodnění a na regulaci vodních toků. Odvodňovalo se velkoplošně. Nevadilo, že se zamokřenou půdou byly drenážním systémem protkány i plochy zcela suché. Vzniklé rozsáhlé projekční a dodavatelské organizace nemohly zůstat bez práce a tak v 70. letech po odvodnění nížin odvodňování postupovalo do vyšších ploch. Začala tak devastace horských luk a rašelinišť. Meliorační vody znečisťovaly v důsledku aplikace hnojiv a pesticidů na polích povrchové i podzemní vody.
Problémy spojené s chemizacíSoučasné agroekosystémy jsou ve své produktivitě závislé na toku přídatné energie, především ve formě průmyslových hnojiv, prostředků ochrany rostlin, obdělávání půdy zemědělskou technikou a prácí člověka. Nezvládnutí toku energie se projevuje nadměrným znečišťováním vodních zdrojů i nadměrnou kontaminací reziduálními látkami v ekosystémech i potravních řetězcích. Následkem toho vznikla řada ekotoxikologických problémů. Cílem antropogenních vlivů na půdu a její produktivitu je zachování a zvýšení její potenciální úrodnosti. To je zajišťováno jejím hnojením organickými, organominerálními a průmyslovými hnojivy. Do půdy jsou kromě prospěšných látek vnášeny i látky, které ji mohou kontaminovat, a které by mohly při opakované aplikaci působit nejen na její úrodnost, ale i na zatížení potravních řetězců cizorodými látkami. Kvalita půdy a vegetace je ovlivňována záměrnou (např. hnojiva) a nezáměrnou lidskou činností. Z látek nezáměrně vnášených do půdy jsou to především emise škodlivých látek, které působí na ekosystémy formou imisí plynných, suchých a vlhkých depozic, kontaminují půdu a rostliny, ovlivňují půdotvorný proces i produktivitu půd (JONÁŠ a kol., 1990, 156).Kyselý déšť. Zvýšená kyselost v půdě a ve vodních tocích se nepříznivě projevuje na rybách a rostlinstvu. Kyselý déšť také urychlí zvětrávání uhličitanových materiálů (například vápencové skály nebo i omítek na budovách atd.). Těžké kovy jsou zpravidla součástí tuhých průmyslových emisí a jejich spad ohrožuje především výše položené oblasti na perifériích průmyslových. Tím je negativně ovlivněn koloběh prvků mezi atmosférou, půdou a vegetací; těžké kovy se v půdě vážou na poměrně dlouhou dobu, např. sloučeniny kadmia až na 300 let. Hlavními zdroji kontaminace půdy těžkými kovy jsou odpady energetických a průmyslových provozů. Tyto těžké kovy se v půdě a rostlinách kumulují a jejich odbourávání je velmi pozvolné (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. 155). DDT (dichlor - difenyl - trichlormethylmethan) byl vyvinut za 2. světové války a zprvu byl aplikován proti některým přenašečům chorob (např. u skvrnitého tyfu a malárie), po válce pak došlo k jeho intenzivnímu používání proti škůdcům v zemědělství a lesnictví, především proti hmyzu (kontaktní jed). Ve vodě je špatně rozpustný a kumuluje se tak v půdě po desítky let. V tucích je však rozpustný snadno, takže se koncentruje především v podkožním tuku, játrech a kostní dřeni. Jeho škodlivé účinky byly zpozorovány zprvu u některých zvířat (např. u mořských orlů). V 70. letech byla jeho výroba i aplikace zakázána v řadě evropských zemí. DDT je mutagen a pravděpodobně působí i karcinogenně (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 149). PCB (polychlorované deriváty bifenylu) mohou ohrozit biosféru v globálním měřítku. Používaly se kromě jiných jako nátěrové látky. Podobně jako DDT i PCB se rozkládá velmi pomalu, dostává se do potravinového řetězce a v organizmu živočichů se kumuluje v tuku. Je velmi pravděpodobné, že je to mutagen, karcinogen a teratogen . V letech 1956 a 1963 byly zjištěny vážně zdravotní potíže vlivem pozření pečiva z pšenice, která byla v Turecku mořena biocidem HCB (hexachlorbenzen) - u nás je od r. 1980 tato látka zakázána (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 149). Závažným jevem ve vodním prostředí je eutrofizace, což je proces zvyšování primární produkce (tj. produkce nové živé organické hmoty, vytvořené fotosyntézou rostlin v povrchové vodě) v důsledku přísunu organických živin, především dusíku a fosforu (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 159).
BUKÁČEK, R., MATĚJKA, P.
Hodnocení krajinného rázu.
In Péče o krajinný ráz - cíle a metody. Ed. Vorel, I., Sklenička, P. Praha: ČVUT, 1999. s. 159-187. ISBN 80-01-01979-9.
|
