7. EKOLOGIZACE ZEMĚDĚLSTVÍ A LESNICTVÍ


Co je ekologické zemědělství

Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který klade značný důraz na opatření chránící půdu a přírodu, zajišťuje ohleduplné zacházení se zvířaty a nepoužívá syntetické pesticidy ani umělá hnojiva. Ekologické zemědělství, v němž je striktně zakázáno použití umělých chemických látek, nabízí řešení jak omezit množství nebezpečných látek v potravinách na minimum. Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí. V ekologickém zemědělství jsou využívány přirozené metody ochrany před škůdci, plevely a nemocemi. Kvalitní půda pomáhá rostlinám vytvářet přirozenou odolnost proti napadení. Na ekologických farmách jsou vítanými pomocníky přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci a slunéčka sedmitečná, živící se škodlivým hmyzem. Používají se odolné odrůdy nebo preventivní opatření.

Ekologické zemědělství odpovídá principům trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které již neplní pouze produkční funkci, ale především funkci mimoprodukční. Je vnímáno také jako alternativa pro řešení problémů vylidňování venkova, odlivu pracovníků ze zemědělské prvovýroby a částečně i pro řešení nerovnoměrnosti regionálního rozvoje. Legislativně ekologické zemědělství upravuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. Celý systém ekologického zemědělství, zpracování bioproduktů a výroby biopotravin v ČR kontrolují nezávislé kontrolní organizace AB Cert a KEZ,o.p.s (KEZ - kontrola ekologického zemědělství je nevládní nezisková organizace, která zajišťuje odbornou nezávislou kontrolu a certifikaci v systému ekologického zemědělství. KEZ je obecně prospěšná společnost).

Principy ekologického hospodaření:

  • Produkce potravin vysoké kvality a přiměřeného množství.
  • Postupy v souladu s přírodními systémy a cykly na všech úrovních od půdy, po rostliny až ke zvířatům.
  • Udržování a/nebo zvyšování dlouhodobé úrodnosti a biologické aktivity půdy.
  • Osevní postupy a technologie pěstování bránící erozi půdy.
  • Plevele jsou potlačovány agrotechnickými metodami, herbicidy nejsou povoleny.
  • Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agro-ekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny.
  • Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování.
  • Respektování místních, ekologických, klimatických a zeměpisných rozdílů a využívání praktik a postupů vyvinutých v jejich důsledku.

Ekologické principy:

  • Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů.
  • Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů.
  • Minimalizace znečištění a odpadů.
  • Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno.

Principy úpravy biopotravin:

  • Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny.
  • Zakázané postupy: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, arómat a sladidel syntetického původu.
  • Snaha o vyloučení možnosti kontaminace nebo záměny s konvenční potravinou.
  • Maximální množství informací o způsobu úpravy a složkách potraviny pro zákazníky.

Sociální principy:

  • Zajištění spravedlivé a přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny.
  • Rozvoj ekologicky zodpovědné produkce, výroby a distribuce, s důrazem na místní systémy.

Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů a biopotravin vydáním tzv. "Osvědčení o původu bioproduktu (biopotraviny)" a jejich označení ochrannou známkou BIO - Produkt ekologického zemědělství. Tato známka zaručuje spotřebiteli, že produkty pocházejí z kontrolovaného systému ekologického zemědělství a byly osvědčeny oprávněným certifikačním orgánem.


Bioprodukt - Biopotraviny

Bioprodukt, resp. biopotravina je vypěstovaný postupy ekologického (biologického, organického) zemědělství, tedy bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem. Při jejich produkci nesmí být užito chemických hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují. Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství. V případě, že je producent certifikován jako bioprovoz a při výrobě soustavně a bez výjimky dodržuje předepsané směrnice, je oprávněn své zboží označit jako bioprodukt (biopotravina).


Alternativní zemědělské technologie

Zemědělci (zejména země západní Evropy, USA, Japonsko) mají snahu hospodařit "biologicky". Usilují o tak hospodaření zcela nebo jen s omezeným využíváním průmyslových hnojiv a chemických prostředků na ochranu rostlin. Současně se sleduje požadavek vyrábět biologicky hodnotné produkty s minimálním obsahem reziduí cizorodých látek a dusičnanů (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. 119)

V rámci alternativního zemědělství lze rozlišit několik směrů

  • Organické zemědělství - hlavní důraz je kladen na zemědělské hospodářství jako uzavřený cyklus živin, proto jsou vyloučeny všechny vstupy zvenčí (hnojiva, chemické látky, ale i nákup krmiv) (LIPSKÝ, 1999, s. 121). Organické zemědělství je systém zemědělské výroby zamezující používání syntetických hnojiv a pesticidů, založený na střídání plodin, obohacování půdy organickými složkami (chlévská mrva, veškeré anorganické, zelené hnojení), zvýšeném podílu jetelovin a vikvovitých rostlin, na mechanické kultivaci a zvyšování kyprosti půdy a na biologické ochraně proti škůdcům a chorobám. Připouští obohacování půdy přírodními minerálními látkami (mletý vápenec, přírodní fosfáty apod.) (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. 119).
  • Ekologické zemědělství - upřednostňuje environmentální aspekt - zemědělství nesmí znečišťovat prostředí (LIPSKÝ, 1999, s. 121).
  • Organicko-biologické zemědělství - zdůrazňuje udržování a zvyšování přirozené půdní úrodnosti pomocí organického hnojení, zdravá půda je základem produkce zdravých potravin (LIPSKÝ, 1999, s. 121).
  • Biologické zemědělství - zdůrazňuje význam zeleného hnojení pro tvorbu humusu, význam udržování dynamické ekologické rovnováhy agroekosystémů pro biologické způsoby potlačování škůdců a chorob (LIPSKÝ, 1999, s. 121).
  • Regenerativní zemědělství (je opakem konvenčního zemědělství) je způsob zemědělské výroby mající minimální nepříznivý vliv na přírodní složky životního prostředí, vyrábějící své produkty bez reziduí cizorodých látek a při minimální závislosti na neobnovitelných zdrojích (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. 120).
  • Zemědělství nevyčerpávající půdu je taková zemědělská výroba, která udržuje nebo zvyšuje produkční schopnost půdy bez zhoršování životního prostředí (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. 120).

Významný rozdíl oproti konvenčnímu zemědělství spočívá v organizaci osevních postupů, které jsou širší a využívají jeteloviny, luskoviny a co nejvíce meziplodin. Ochrana rostlin spočívá ve výběru rezistentních odrůd a v dodržování agrotechniky. Odolnost rostlin lze zvyšovat i výtažky z řas, někteří používají i sírné fungicidy, nebo i síran měďnato-vápenatý, i když v nízkých koncentracích. Proti škůdcům se používají extrakty z rostlin (kopřiva, přeslička aj.) působící repelentně. Některé směry biologického zemědělství připouštějí použití rostlinných insekticidů. Někteří biologičtí zemědělci nepoužívají pesticidy a chemická hnojiva v žádném případě, druzí ano, ale selektivně a v nízkých dávkách. Alternativní hospodářství mají větší spotřebu lidské práce na jednotku produkce, avšak nižší náklady na energii a různé materiály. Produkty jsou často prodávány rovnou z farem (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. 120-122).


Udržitelné zemědělství

Trvale udržitelné zemědělství musí být založeno na obdělávání půdy schopném naplnit v delší době, místně, individuálně nebo kolektivně tři základní funkce, které se týkají zemědělců a chovatelů dobytka.
  • Ekonomickou funkci, to znamená výrobu zboží a služeb, které přímo nebo nepřímo podporují vytvoření zemědělského povolání.
  • Sociální funkci, která je spojena s hospodařením s půdou, v tomto ohledu podporuje zemědělce a ukazuje cenu zemědělství jako speciálního kulturního dědictví.
  • Ekologickou funkci, která je vyjádřena zachováváním životního prostředí a zemědělské krajiny.

Trvale udržitelné zemědělství podle výše zmíněných funkcí je charakterizováno následujícími hodnotovými úkoly: sociální spravedlností, právem na zaměstnání, využíváním zemědělské půdy, ochranou životního prostředí a biodiverzity (CFDD,1996). Trvale udržitelné zemědělství je otázkou politické volby v oblastech výroby  a spotřeby a technologického pokroku. LIPSKÝ (1999, s. 120) uvádí následující vyjádření: "Setrvalé agroekosystémy jsou ekonomicky životaschopné, uspokojují potřeby společnosti, přičemž uchovávají přírodní zdroje a zlepšují kvalitu prostředí pro budoucí generace". Cílem trvale udržitelného zemědělství je:

  • zamezit další degradaci půdy a dlouhodobě udržet, případně zlepšit její úrodnost,
  • zamezit znečišťování povrchových a podzemních vod,
  • udržet dostatek vody v krajině,
  • omezit závislost zemědělství na neobnovitelných zdrojích energie,
  • efektivně využívat místní a úspěšně diverzifikované genetické zdroje a zachovat jejich rozmanitost pro budoucnost,
  • uchovat přírodní a přírodě blízké ekosystémy a jejich druhovou diverzitu ve venkovské krajině.


Udržitelné lesnictví

Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařovávané lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům. Je třeba přijmout opatření, která zajistí, že lesy nebudou sloužit pouze komerčním účelům, ale budou plnit širší spektrum úloh ve vztahu k vodě a kvalitě vody, stabilitě a ochraně půdy a ochraně před sesuvy a lavinami. Rozvoj lesního hospodářství by měl být podporován v rámci plánů rozvoje venkova, přičemž důraz by měl být kladen na obhospodařování lesů s šířeji definovanými cíli včetně ochrany a uchování přírody a biologické rozmanitosti a rekreace. Na národní i oblastní úrovni by měly být podle vhodných zásad vypracovány plány sledující podporu trvale udržitelného hospodaření v lesích. Tyto programy by měly obsahovat kvalitativní ekologické cíle ve vztahu k produkci dřeva, biologické rozmanitosti, dopadům na vodu a rekreaci.

Trvale udržitelné hospodaření v lese je správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnosti a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti a budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a mezinárodní úrovni, a které nepoškozují ostatní ekosystémy.

Certifikace lesů je jedním z nejúčinnějších tržních nástrojů určených na podporu principů trvale udržitelného hospodaření v lesích (TUH). Vlastník lesa prostřednictvím certifikátu deklaruje svůj závazek hospodařit podle předem daných kriterií. Současné požadavky na využívání lesů se netýkají pouhé těžby dřeva, jedná se o široký komplex sociálních, ekologických a ekonomických funkcí lesa souvisejících s trvale udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Certifikace lesů je proces, v rámci kterého nezávislá organizace vydává certifikát potvrzující, že hospodaření v lesích splňuje předem stanovená kritéria trvale udržitelného hospodaření v lesích. Nezávislou organizací se myslí certifikační orgán, který je pro tuto činnost akreditován u Českého institutu pro akreditaci. V České republice je prováděna certifikace prostřednictvím Českého systému certifikace lesů (CFCS - Czech Forest Certification Scheme), což je národní nezávislý systém platný na území České republiky. Správu CFCS, to znamená schvalování a revizi standardů, prezentaci a propagaci systému, zajišťuje PEFC Česká republika.

Národní lesnický program
Národní lesnický program podrobněji rozvádí a aktualizuje rozvojové priority lesního hospodářství obsažené v koncepci lesnické politiky. Základním principem, z něhož Národní lesnický program vychází, je obhospodařování lesů trvale udržitelným způsobem, při omezování administrativních zásahů státu na nevyhnutelné minimum, při motivačním působení státní lesnické politiky na podporu veřejných zájmů a při zvyšování odpovědnosti vlastníků lesů za svůj majetek.

Dvojí role zemědělce v krajině

Zemědělství a lesnictví jsou tvůrci krajiny. Jsou částí národní ekonomiky a bez nich dochází k destrukci života na venkově, ohrožení potravinové bezpečnosti a k destabilizaci sociální struktury země (ELZAKKER, 1994). Je to role zemědělce jako hospodáře a zároveň i tvůrce venkovské krajiny, bez jehož šetrné péče by nebylo možné zachování harmonické a pestré mozaiky přírodního prostředí. Chápání role zemědělce je i chápáním multifunkční úlohy zemědělství a venkova v rámci EU. Vlastní role pak přesahuje pouhou ekonomickou výrobu potravin, je to role sociálně-kulturní, role tvorby krajiny a životního prostředí. Zemědělství i lesnictví jsou součástí života na venkově. Podporují další odvětví ekonomiky (např. stavebnictví, dopravu, venkovskou turistiku, služby). Zemědělství poskytuje pracovní místa, produkuje potravinářské i nepotravinářské produkty (např. energetické rostliny). Ovlivňují kvalitu přírody a ráz krajiny, vodní hospodářství. Umožňuje rekreaci (chaty na venkově apod.). Venkov je místem udržování tradic a folklóru (ELZAKKER, 1994, s. 20).

ELZAKKER, B., van. České zemědělství na křižovatce, New York (USA), Praha: Nadace pro občanskou společnost, 1994.
JONÁŠ, F., ŠINDELÁŘOVÁ, J., JONÁŠ, F. Zemědělská velkovýroba a životní prostředí. Praha: Racionalizační a experimentální laboratoř s.p. ve spol. se SZN, 1989. 186 s. ISBN 80-85087-02-2.
LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0.


*** NAHORU ***