3.
Historický kontext procesu posuzování vlivů na životní prostředí
Vývoj ve světě
V současné době můžeme rozlišit dvě úrovně posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví – projektovou (EIA) a strategickou (SEA). Na časové ose se jako první objevuje proces hodnocení vlivu záměrů na životní prostředí (EIA), později se s rozvojem koncepčního plánování přidává potřeba posoudit i zastřešující strategickou úroveň. Vznik procedury EIA si můžeme zasadit do kontextu historických událostí na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let minulého století – do doby založení a rozvoje myšlenkového hnutí – tzv. Římského klubu, který mimo jiné upozorňoval na environmentální důsledky antropogenních aktivit a přírodní limity ekonomického růstu. Poprvé je pojem Environmental Impact Assessment použit v legislativě USA ve znění zákona o národní politice v oblasti životního prostředí z roku 1969. Do této doby bylo k posuzování projektů přistupováno formou technickoinženýrské a ekonomické analýzy, důsledky na ŽP byly uvažovány minimálně. Účelem zákona bylo předcházet a eliminovat negativní vlivy na životní prostředí. Během 70. let přijímají obdobná zákonná opatření některé další země (např. Austrálie v roce 1973, Francie v roce 1976, Filipíny v roce 1977, Evropské společenství v roce 1985).14
Na začátku 90. let se odehrávají v kontextu EIA dvě klíčové události. Na konferenci OSN ve finském Espoo byla 25. února 1991 přijata Úmluva o posuzování vlivů přesahujících hranice států (v ČR byla ratifikována až na začátku roku 2001 a vstoupila v platnost dne 27. 5. 2001). Zde byl formulován požadavek na posuzování dálkového přenosu škodlivin, byly tedy položeny základy přeshraničního posuzování vlivů na životní prostředí. Druhou klíčovou událostí byla konference v Rio de Janeiro o životním prostředí a rozvoji (tzv. Summit Země v červnu 1992), kde požadavek na hodnocení vlivů na životní prostředí vyplynul též z Úmluvy o biologické rozmanitosti a to právě s ohledem na možné ohrožení biodiversity.
Pro Českou republiku jako součást Evropské unie jsou v současné době závazné tyto směrnice, s nimiž je harmonizováno naše národní právo:
- Směrnice 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (EIA), ve znění po revizi směrnicí 2014/52/EU
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (SEA)
Vývoj v České republice
První dílčí právní úprava ochrany životního prostředí (nikoliv tedy v komplexním pojetí) se na území České republiky (resp. Československa) objevuje v roce 1956 ve formě zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Zákon měl 21 paragrafů s těžištěm ve zvláštní územní ochraně. Resortně spadala ochrana přírody a krajiny pod ministerstvo školství a kultury a lze obecně konstatovat marginalizaci tématu. Téma vlivu staveb na životní prostředí se objevovalo v projektové činnosti již od 70. let minulého století, většinou však ve velmi stručné formě a bez legislativního rámce postrádalo závaznost. Po společenských změnách v roce 1989 zaznamenala environmentální legislativa naproti tomu nebývalý rozkvět – v roce 1992 vešel v platnost zákon federálního shromáždění ČSFR č. 17/1992 Sb., o životním prostředí (platný po novelách dosud), který položil základ pro další specializované zákony – např. právě pro proces EIA.15 Tento zákon a další složkové zákony (např. o ochraně zemědělského půdního fondu, o ovzduší, o odpadech, o ochraně přírody a krajiny, o péči o lidské zdraví) vytvořily výchozí podmínky pro vznik zákona ČNR č. 244/92 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Tato právní úprava vznikala bez předchozí zkušenosti s posuzováním, a proto obsahovala několik nedostatků (např. nedostatečně rozvinutá fáze iniciálního posouzení potenciálních vlivů, pozdní zapojení veřejnosti). V roce 2001 (s účinností od roku 2002) byl schválen nový zákon č.100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí upravující hodnocení vlivů staveb, činností a technologií na životní prostředí a veřejné zdraví. Paralelně s touto právní úpravou stále platil zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, jehož předmětem posuzování byly koncepce – tedy strategická úroveň. Jednalo se však o start strategického posouzení jen velmi pozvolný – celá agenda zde byla řešena v rámci jediného paragrafu, zákon přestal platit dnem vstupu České republiky do Evropské unie a posuzování koncepcí se stalo součástí novelizovaného zákona č.100/2001 Sb., který po řadě dalších novel platí do dnešní doby.
